Karimunjawa: v tropickém ráji
Na Karimunjawu jezdí loď jen dvakrát týdně: v sobotu rychlá, luxusní, pro turisty ze Semarangu, která se s nimi vrací zpět v neděli, a ve středu pomalá, pro místní lidí dovážející na ostrovy nejrůznější zásoby, která odjíždí z nedaleké Džepary a vrací se zpět ve čtvrtek. Vzhledem k časovým možnostem jsme zvolili pro cestu tam pomalou loď z Džepary a pro cestu zpět rychlou ze Semarangu. Dalo nám to čtyři dny čistého času (běda - pouhé!) na to, abychom si užili krás Karimunjawy.
Na cestě do Džepary se nic zvláštního nepřihodilo, nepočítám-li mrskající se krysu lapající po dechu, sadisticky oběšenou na plotě u výjezdové brány autobusového nádraží v Semarangu, všem cestujícím na očích a všem krysám pro výstrahu. V Džepaře jsme se chtěli ubytovat v ubytovně přímo v přímorském zábavním areálu Pantai Kartini, odkud nám další den dopoledne měla jet loď na Karimunjawu, ale protože majitelé nechtěli slevit z ceny, ač neměli evidentně ani jednoho hosta, rozhodli jsme se jim natruc přespat venku. Nedaleko totiž byly příhodné zastřešené prostory pro případ nočního deště. Občasní večerní návštěvníci parku, povětšinou páry kochající se večerním příbojem, se sice trošku divili, když nás tam viděli kempovat pod nataženou moskytiérou, ale nikdo nic neříkal. Dokonce se nám podařilo se do oné ubytovny jít večer osprchovat.
Ráno jsme se nalodili raději s dvouhodinovým předstihem a měli jsme tak dostatek času pozorovat místní obyvatele nakládat na loď nejrůznější proviant, který vetšinou přiváželi bečaky, což bylo poměrně zábavné. Například bečak naplněný až po okraj melouny, vajíčky, či pytli s rýží, a uprostřed nákladu čouhající hlava až po krk zavaleného majitele.
Moře bylo klidné a jízda pomalá, takže to ani moc nehoupalo. Vjezd na otevřené moře byl signalizován řetězcem zajímavých plovoucích rybářských domečků, později jsme pak ve vodě viděli mnoho velikých medúz, a občas dokonce žluté mořské hady. Šestihodinová cesta nám tak uplynula doslova jako voda.
Ostrov Karimunjawa nás vítá na indonéské poměry přímo idylicky - nikdo se na nás v přístavu nevrhá s nabídkou dopravy, nikdo na nás nepokřikuje "Hello Mister!". Ze všech stran je cítit jen klid a pohoda. Palmy se pokyvují ve větru a místní obyvatelé se líně povalují ve stínu na zápraží svých malých domečků.
Ubytováváme se v jednom z mnoha privátů a hned vyrážíme na průzkum vesnice. Navštěvujeme místní "úřad" s nápisem "turist info Wisma Wisata", kde sice neumí nikdo anglicky, ale překvapivě mají alespoň mapky souostroví a informace o tom, kde je dobré šnorchlování. Při další cestě vesnicí náhle odkudsi vybíhá křepký chlapík, řítí se k nám a cosi drmolí. Zjevně by nám rád nabídl své služby. Zdá se nám poměrně sympatický, a tak s ním domlouváme na druhý den ráno celodenní výlet na tři z neobydlených ostrovů. Tedy vzhledem k tomu, že mluví jen indonésky, tak jen doufáme, že domlouváme. Naše "Bahasa Indonesia" zatím přeci jen není natolik vycvičená, abychom si byli úplně jisti, co jsme lastne domluvili a co z toho, co jsme říkali, rybář správně pochopil. Heloumistři mají totiž jeden báječný zvyk: souhlasně vám odkývou úplně všechno, i to (a možná zejména to), čemu vůbec nerozumí. Zřejmě v obavách, aby vás nezklamali či nerozzlobili.
Dohodnutá cena by měla být více než příznivá - 120.000,- rupií za celodenní pronájem lodi i s "kapitánem"/rybářem (asi 250,- korun). Na důkaz dohody si podáváme ruce a domlouváme odjezd od rybářova domku zítra v 7 hodin ráno. Tím je nás hlavní dnešní úkol splněn a můžeme se spokojeně vydat na večeři do jediné místní "restaurace". Vzhledem k tomu, že jsme v typickém indonéském městečku, je to spíše než restaurace jen stánek u cesty, kde Ibu v pyžamu vyvařuje vesničanům večeři v podobě rýže a mořských plodů.
Navzdory dosavadním příjemným dojmům je první noc na Karimunjawě poměrně strastiplná. V pokoji je nesnesitelné dusno, vzduch se ani nepohne. Na stropě sice je vrtule, ale když jsme ji zkusili zapnout, dělala neuvěřitelný rambajs, celá se klepala a vypadalo to, že by mohla každou chvíli spadnout, tak jsme ji zase raději vypnuli. Navíc nás celou noc rušil nějaký hluk. Když zrovna za oknem nevyvolávali Alláha, kokrhal na dvoře kohout, a když nekokrhal na dvoře kohout, řval za chodbě ve skříni nebo snad kdesi za skříní nějaký neidentifikovatelný záhadný tvor, snad nějaký pták, ovšem kde se vzal ve skříni, zůstalo záhadou. Daleko později, v jiné části Indonésie, jsme zjistili, že šlo o obří ještěrku, pro tuto oblast typickou, měřící až třicet centimetrů a vzhledově připomínající spíše jakéhosi gekona.
Převalujeme se na posteli celí upocení a nemůžeme se dočkat rána v očekávání zítřejšího výletu. Jak to asi dopadne? Nezapomene rybář na naší dohodu? Nezaspíme? Uvidíme opravdu panenské neobydlené ostrovy?
Neb jak říkal už Egypťan Sinuhet: "O zítřku předem nikdo nic neví."