Pekelný kotel na planině Dieng
Několikahodinové zpoždění na cestě vlakem z Jakarty do Purwokerta jsme si krátili pozorováním myši, která pobíhala po vagóně a žrala zbytky jídel z misek, jež lidé po dojedení odkládali na zem. A že bylo těch zbytků požehnaně! Jídlo bylo totiž tradičně hnusné, jak už to tak v indonéských vlacích bývá. Další cesta autobusem z Purwokerta do Wonosoba pak byla zpestřena scénkou velice podobnou, když jsme zahlédli na ulici další myš, zcela veřejně lezoucí do použitých misek od jídla odložených na chodníku u jednoho z warungů k pozdějšímu omytí v lavoru s vodou. Okolojdoucích chodců si myš vůbec nevšímala a neobtěžovala se před nimi svou nekalou činnost nijak skrývat, což jí chodci opláceli stejnou mincí a rovněž si jí nevšímali. Zkrátka jsme opět žasli, v jak krásné symbióze s přírodou dokážou některé národy žít.
Z Wonosoba do Diengu odjíždíme už za tmy a za deště. Do autobusu se narvalo naprosto neuvěřitelné množství lidí, snad proto, že je to dnes už poslední spoj nahoru na planinu. Když jsem hned po nastoupení do autobusu vítězoslavně obsadil vynikající místo hned za dveřmi na jakémsi pidisedátku ze dřeva, které pokrylo jen necelé tři čtvrtiny mé zadnice, domnívajíce se, že na tak miniaturní židličce už mně nikdo nemůže ohrozit přisednutím, netušil jsem, jak se mýlím. Chlapík si skutečně přisedl. Netuším jak to dokázal, ale přisedl. Jeho nohy byly podivně vklíněny mezi dveřmi a z mé stoličky mně vytlačil jen o nepatrný chloupek, ale přesto seděl. Obdivuhodné. Po hodině cesty mi to už však tak obdivuhodné nepřipadalo, protože jsem cítil, že - nemoha se pohnout, abych ulevil krevnímu oběhu ve spodní části těla - mi pomalu ale jistě odumírají spodní končetiny, a to úplně všechny, což mně dost vyděsilo. Naštěstí autobus už brzy nato zastavil v Diengu a my mohli vystoupit, což zachránilo mně i mé potomky.
Nahoře bylo o poznání chladněji, přeci jen jsme se dostali do dvou tisíc metrů, což bylo reflektováno i v místní ubytovně, kde byly k dispozici pěkně huňaté deky. Naštěstí, jak se ukázalo, dokonce bez hmyzích obyvatel.
Ráno po svítání a dobré snídani v hotelu vyrážíme na pěší túru po vulkanické planině Dieng. Místní jezero, připomínající české rybníky, pouze s tu a tam probublávající sírou, nám příliš impozantní nepřišlo, stejně tak starobylý chrám Čandi Bimo. Zato v Kawah Sikidang na nás k našemu velkému překvapení čekala opravdová lahůdka. Už z dálky bylo vidět, že se zde nachází nějaký aktivní sopečný útvar, protože z jednoho místa na vrcholku mírného kopce stoupal velký sloupec kouře, respektive páry. Nespěchali jsme k němu, protože jsme očekávali něco podobného, co už jsme viděli na některé z dřívějších cest. A tak jsme po cestě fotili a točili bublající kaluže a malé sirné čmoudíky, ovšem kdybychom tušili co nás čeká v tom hlavním kráteru, tak bychom se těmito drobnostmi vůbec nezabývali.
Z čoudícího místa se totiž vyklubala obrovská jáma, asi 15 metrů v průměru a naplněná dva až tři metry pod okrajem žhavým bublajícím bahnem neznámé hloubky, které neustále vířilo a stříkalo v pekelném tanci, pohled na nějž byl doslova fascinující. Ze všech stran to v bahně hlasitě vřelo, velké bubliny si razily cestu na povrch, aby vyplouvaly ve vzdouvajících se vlnách a v některých místech přímo explodovaly v gejzírech. Nemohli jsme z této ďábelské hry oči odtrhnout. I když nám pára stoupající z tohoto pekelného kotle značně ztěžovala focení, zaplnili jsme na tomto úžasném místě nemalou část paměťové karty.
Po takto nádherné podívané nás už sotva mohly ohromit další navštívené zajímavosti, kterými byly nedaleká syčící a kouřící geotermální stanice a následně zříceniny chrámů Ardžuna.