Špinavý Bandung

Bandung nás nepřivítal zrovna přívětivě. Po překonání standardních nepříjemností, které k cestování po Indonésii nevyhnutelně patří - horda naháněčů, která se na nás sesypala ještě dříve, než jsme vůbec stihli vystoupit z autobusu, a nabízela nám předraženou dopravu - jsme se probojovali k mikrobusu veřejné městské dopravy a chtěli se dopravit k vlakovému nádraží, blízko nějž měla být ubytovna, kde jsme dnes chtěli přespat. Na naši otázku (v Indonéštině, samozřejmě, jinak se na Jávě domluvit nedá), zda jede na nádraží, řidič jen pokýval hlavou a naznačil ať si nastoupíme, což jsme udělali.

Uvnitř už seděli další pasažéři, a tak jsme nečekali, že by se z veřejného autobusu mohla náhle stát soukromá taxislužba. Řidič se však rozjel jako šílenec, obrovským tempem se řítil ulicemi, aby během několika minut "vyhodil" stávající pasažéry v jejich cílové destinaci a nikoho dalšího už pak nepřibíral. Když nám konečně zastavil na nádraží, bylo nám už jasné, že zaplatit standardní cenu za městskou dopravu nebude úplně jednoduché. A opravdu: řidič trval na 30.000 rupií, přičemž městská doprava by stála maximálně 3.000 na osobu. Dali jsme mu tedy 6 tisíc a tvrdošíjně jsme mu opakovali, že jsme nechtěli žádný taxík, ale normální autobus. Když se dlouho nechtěl nechat přesvědčit, prostě jsme se otočili a odcházeli jsme. Nato se řidič neskutečně rozčílil, naskočil do autobusu, smykem nás předjel a znovu vyskočil a zopakoval svůj finanční požadavek. Když jsme ani na to nereagovali, vztekle vyhodil do vzduchu našich 6 tisíc a s nadávkami odjel. I taková je Indonésie.

Tím však naše trable v Bandungu bohužel nekončí. Po chvilce bloudění okolními ulicemi a marné snahy zorientovat mapu zjišťujeme, že nás milý řidič zřejmě zavezl na úplně jiné vlakové nádraží, než jsme potřebovali (o tom, že je v Bandungu vlakových nádraží více v našem průvodci nic nestálo). Naštěstí se našla místní dobrá duše, která nám lámanou angličtinou vysvětlila, jak se na to správné nádraží dostat a dokonce instruovala řidiče nejbližšího angkotu, aby nám řekl, kde přestoupit na další navazující spoj.

Nepříznivý dojem z Bandungu v nás však i nadále přetrvával, protože jsme po cestě při hledání ubytovny a bloudění ponurými večerními uličkami viděli všude okolo neuvěřitelné množství smrdutých odpadků, mezi kterými čile pobíhaly obrovské krysy, a samozřejmě i kvanta švábů. Odpadky jsou v Indonésii k viděni skoro všude, ale v Bandungu to bylo ještě o stupeň horší. Mnoho odpadu bylo organického původu (zbytky ovoce a zeleniny po denních trzích) a v tom vedru začalo ihned zahnívat a páchnout. Navíc tady bylo k viděni velké množství bezdomovců, což je úkaz jinde v Indonésii docela nevídaný - většina lidí si nějakou tu chatrč z vlnitého plechu je schopna postavit. Tito špinaví lidé na samém dně lidské existence se však jen povalovali po ulicích a přes noc spali s nohama zabalenýma v igelitovém pytlíku, aby jim krysy neokousaly prsty.

Brr.