Sopečné útvary v okolí Bandungu
Brzy ráno vyrážíme na stanoviště angkotů nedaleko ubytovny a jedeme až přímo k bráně parku Tangkuban Prahu. Za vstupné chtějí 35.000,- na osobu, což je na místní poměry poměrně dost, ale daří se nám to usmlouvat na 35.000,- za oba. Nahoru ke kráteru jsou to ještě 4 kilometry, ale nabízející se odžeky (taxi-motorky) tvrdohlavě požadují nesmyslné ceny, a tak raději jdeme pěšky. Po několika desítkách metrů cesty se nám stejně daří stopnout hned první projíždějící auto, které nás bere nahoru zdarma.
Vystupujeme rovnou na okraji nádherného obrovského sopečného kráteru, na jehož dně bublá malé jezírko s vroucím bahnem. Všude okolo smrdí síra, což jen dokresluje podmanivě dobrodružnou atmosféru. Děláme si krátkou okružní cestu po okraji kráteru. Všude okolo jsou obchůdky se suvenýry a je tady poněkud přeturistováno (samozřejmě jen místními turisty - o cizince člověk na Jávě téměř nezavadí), ale i tak je to dost zajímavý zážitek.
Cestu dolů podnikáme, stejně jako malá část těch aktivnějších heloumistrů, po boční stezce, která vede po svahu sopky džunglí dolů, přímo k místu s názvem Kawah Udang. Je to velké sopečné pole, z nějž na mnoha místech stoupá kouř a pára, a které je poseto jezírky a kalužemi s vroucí vodou či horkým bublajícím bahnem. V některých si turisté koupou nohy, v jiných jim místní průvodci vaří vajíčka, která pak samozřejmě notně draze prodávají.
Po návratu do Bandungu jsme původně plánovali pokračovat rovnou dále k sopce Papandayan, ale plán vzápětí měníme, protože nám jednak poslední autobus k Papandayan už ujel a jednak nás jakýsi chlapík v místním informačním centru v Bandungu, které bylo k našemu velkému překvapení tentokrát skutečně nabito informacemi, navnadil na údajně nová, turismem dosud nezkažená místa s názvem Kawah Putih a Čibuni. Ani tam však už dnes autobusy nejedou, pojedeme tedy zítra ráno. Odpoledne bohužel musíme strávit v horkém, vlhkém, ospalém, nudném a špinavém nedělním Bandungu.
Další den dopoledne po 3 hodinách cesty dorážíme do Čiwidey a ubytováváme se v jedné z místních ubytoven. Jsme rádi, že jsme pryč z Bandungu, tady na venkově je všechno přeci jen tak nějak veselejší. Recepční působí poměrně sympaticky a chápavě, a tak se snažíme nějakou dobu domluvit si zde pronájem motorky, na které bychom mohli objet místní vulkanické zajímavosti, avšak protože neumí ani slovo anglicky a naše indonéská slovní zásoba na tuto akci nestačí, spoléháme se nakonec jen na veřejnou dopravu.
Přístup ke Kawah Putih (Bílý kráter) je střežen dozorci, kteří za něj vybírají 15.000,- za osobu, a tentokrát nechtějí smlouvat. Stejně tak jsou zde předražené odžeky, a tak opět stoupáme po cestě ke kráteru pěšky. Po půl hodině pěší túry do prudkého kopce na poledním sluníčku už své volby začínáme litovat, když najednou okolo jede prázdné turistické vozítko se zastřešenými sedačkami pro vyhlídkovou jízdu. Zjišťujeme, že tady takto pendluje nahoru a dolů celý den a jen za 3.000,- na osobu! Dole nám to samozřejmě neřekli, neřádi, protože chtěli vydělat za předražený odžek.
Nahoře je opět na co koukat: Kawah Putih je kráter, jehož svahy jsou tentokráte ze všech stran porostlé lesem a na jehož dně se nachází krásně zbarvené tyrkysové jezero, z jehož hladiny stoupá sirný kouř. Fantastický pohled. Dno kráteru se skládá z velké části ze síry, kterou je prosycena i voda, což dává jezeru na okrajích zajímavě nažloutlou barvu. Celkově je místo dost fotogenické, ale zdá se nám, že zblízka fotky dostatečně nevynikají, a tak se necháváme zlákat stezkou vedoucí lesem kamsi vzhůru směrem k okraji kráteru a vydáváme se po ní ve vidině krásných fotek jezera z ptačí perspektivy.
Snad čtyřicet minut stoupáme po velmi namáhavé strmé stezce džunglí, stokrát si nadáváme, kam že to zase my "nížinné typy" lezeme. Už už se chceme vracet zpět, ale vždy si nakonec řekneme, že musíme vydržet, že už to přeci musí být jen kousek a uvidíme fantastický výhled. Po výstupu nahoru však nakonec zjišťujeme, že se zde vůbec žádný výhled nekoná. Všude jsou jen stromy a jezero přes ně vůbec není vidět. Ani ze samého hřebenu hory, respektive okraje kráteru. Ach jo, tolik námahy v krutém vedru pro nic za nic!
Další zastávkou na naší cestě je jezero Patengan, které se však ukazuje být ve srovnání s předchozími místy relativně nezajímavým, protože podobných míst máme v České republice nepočítaně.
Pokračujeme tedy ihned dále k dnešní poslední zastávce a tou je Čibuni. Řidič angkotu, který jsme si byli nuceni zaplatit celý pro sebe, nás vysadil na malé polní odbočce z hlavní silnice a se slovy "dále běžte tudy" odfrčel a ponechal nás našemu osudu v malebné tiché krajině, plné zvrásněných kopečků, pokrytých překrásnými čajovými plantážemi. Po několika minutách cesty po pěšině čajovníky ustoupily husté džunglové vegetaci. Jdeme po okraji údolí, po jehož svazích se válejí chuchvalce husté mlhy. Netrvá to ani 15 minut a otevřel se nám výhled na dech beroucí scenérii.