Starobylé chrámy Jávy
Z planiny Dieng autobusem přejíždíme zpět do Wonosobo, přičemž teprve dnes za světla můžeme docenit nádherné výhledy této scénické cesty, které už samy o sobě stojí za ten výlet vzhůru. Ve Wonosobo jsme vysazeni u jakéhosi "centrálního patníku", na kterém není nic zajímavého až na to, že kolem něj projíždí většina meziměstských autobusů, a údajně i ten náš, směřující na Semarang.
Chvíli čekání na ten správný autobus vyplňujeme obědem, pořízeným u nejbližšího warungu. Ó, jaké překvapení, mají jen "nasi ayam" za 8.000,- Rp. Studená rýže, studené kuřecí maso a studené kuřecí vnitřnosti, o kterých se snažíme si vsugerovat, že jde o lahůdková propečená kuřecí jatýrka. Je to marné, oběd je opět vysloveně hnusný, nemluvě o vzpomínce na včerejší krysu, procházející se po nádobí v obdobném warungu. Naštěstí máme s sebou slivovici, kterou s sebou zásadně nosíme pro obdobné situace. Jedním lokem bezpečně usmrcujeme všechny potenciální cizopasníky v břiše.
Po obědě to naštěstí již netrvá dlouho a náš autobus se objevuje na obzoru, a tak na něj jako zkušení místňáci ležérně pokyneme a zastavuje nám přímo před nosem. Dnešním dnem jsme se konečně zařadili do kategorie plně domestikovaných cestovatelů, kteří - stejně jako drtivá většina místních - zásadně nenavštěvují autobusové nádraží, byť by bydleli třeba jen 50 metrů od něj, ale autobus mávnutím ruky zastavují na místě, které mají zrovna nejblíže po ruce. I kdyby se stalo, že jejich vyhlídnuté místo k zastavení autobusu je třeba deset kroků od místa, na kterém před nimi autobus zastavil někdo jiný, Indonésané těch deset kroků v žádném případě neudělají, ale autobus si vzápětí po rozjezdu mávnutím zastaví znovu. Správný Indonésan totiž nechodí.
Sedáme si na poslední dvě volná místa a jsme tomu velmi rádi, protože autobus se zaplňuje víc a víc. Tlustý výběrčí se cpe uličkou sem a tam, obměňující se hudebníci a prodavači také, a tak pozorujeme život a vesele si to svištíme až do Ambarawy, odkud je to již jen kousek minibusem ke Gedung Songo. Poslední tři kilometry jdeme kvůli tradičně předraženým odžekům pěšky do velmi prudkého kopce, jsa pozorováni místními zahrádkáři okopávajícími svou řepu. Ti nad naším pošetilým počínáním jen velmi udiveně kroutí hlavou (viz. předchozí odstavec o vztahu Indonésanů k chůzi).
Ubytováváme se ve vesničce před branami k areálu, který však odsud není vidět, a tak zůstane překvapením pro zítřejší den, protože se již stmívá a jeho návštěvu odkládáme na ráno. Protože nemáme na výběr, večeříme v místním warungu to, co všichni zdejší vesničané, to jest mie bakso, neboli nudle zalité horkou vodou se dvěma kusy jakýchsi knedlíčků.
Ráno se ukázalo, že přestože to tady podle ruchu a množství stánků před branami areálu vypadalo na obrovskou pamětihodnost, není to zase žádná až tak velká sláva. Gedung Songo v překladu znamená devět chrámů. Devět chrámů tady sice skutečně je a jsou poměrně pěkně rozmístěny na zelenému svahu kopce, ale mám pocit, že podobných chrámů je na Jávě k vidění docela dost a panoramata máme lepší v České republice. Návštěvu tedy relativně urychlujeme a brzy se vydáváme na další přesun: směr Solobalapan, neboli Solo.
Přímo z parkoviště se nám daří stopnout poloprázdné auto a vezeme se do Bandunganu, kde procházíme barvitým tržištěm, ochutnáváme pro nás exotický chlebovník a minibusem pokračujeme do Ambarawy, odtud dále do Salatiga a tam konečně přestupujeme na přímý autobus do Solo. 
V Solo se na nás ihned sesypaly hordy naháněčů, ale zkušeně jsme je setřásli a pěšky podle mapy v průvodci vyhledali ubytovnu. Zbytek dne jsme strávili procházením po městě, které nás však příliš nenadchlo. Slavný sultánův Kraton (palác) jakoby z oka vypadl tomu v Jogjakartě a ostatním dojmům z ulic tohoto města dominuje rozladění z předražené pizzy, kterou jsme si dali po dvouhodinovém bloudění po restauracích, doporučovaných v průvodci. Ač jsme měli k dispozici nejnovější vydání, takže údaje v něm nemohly být více než rok staré, všechny doporučované podniky již byly zrušeny. Následně jsme hodinu hledali místo, kde bychom si mohli dát v parném dni pivo na osvěžení, a když jsme konečně našli restauraci s velkou reklamou na místní pivo Bintang, tak nám donesli pouze nealkoholické a rovněž předražené Bintang Zero, bez pěny a s kostkami ledu, které navíc chutnalo jako zahořklá limonáda.
Další den jsme si naštěstí spravili náladu návštěvou chrámu Čandi Sukuh. Po cestě autobusem do Korongpangdanu a následně minibusem k rozcestníku u Čandi Sukuh jsme sice byli opět nuceni kvůli předraženým odžekům jít poslední tři kilometry pěšky do kopce, tentokrát ještě prudšího než včera, jeden z odžekářů však tento náš počin zřejmě morálně neunesl a zhruba v polovině cesty nás dojel a nabídl odvoz za daleko slušnější částku, kterou jsme již akceptovali.
Nahoře na nás pak čekal zajímavý chrám, který jakoby na Jávu ani nepatřil. Svým stylem připomínal spíše aztéckou pyramidu než chrám na Jávě. Navíc bylo jeho okolí ozdobeno nejrůznějšími symboly točícími se okolo kultu plodnosti, takže o zajímavou podívanou bylo postaráno. Jejich zpodobňování erotických výjevů v nás však vzbuzovalo spíše úsměv či jiné pocity, než úctu k bohům.
