Vlakem do Jogjakarty

Kdo stráví delší čas v Jakartě, získá o Indonésii představu, která je diametrálně odlišná od reality, jaká panuje v ostatních částech této obrovské a tak pestré země. Jakarta je světem samým pro sebe, kde vidíte moderní kanceláře zahraničních firem a nekonečné proudy luxusních aut šinoucích se mezi skleněnými stopatrovými mrakodrapy s bazény a posilovnami na střechách, ale představu o skutečném životě běžných Indonésanů zde (i přes četné slumy či chudinské čtvrti) získáte jen velmi zkreslenou, pokud vůbec jakou.

Většina našich evropských kolegů, kteří buďto Jakartu vůbec neopustili, nebo se vydali jen na "povinný" výlet na Bali, dodnes nic o skutečné Indonésii netuší, ač v ní třeba i žili déle než my.

Opravdový a nezkreslený obrázek o Indonésii lze získat teprve cestováním a tím, že člověk zavítá do turisty méně frekventovaných, či dokonce zcela nenavštěvovaných oblastí, tím, že cestuje nikoliv prostřednictvím cestovních kanceláří, ale veřejnou dopravou, stravuje se v lidových jídelnách (pokud se o něčem jako jsou jídelny v Indonésii vůbec dá hovořit - viz. kapitola o jídle a stravování), spí v menších privátních ubytovnách namísto v komfortních hotelích a zkrátka se pohybuje co nejblíže běžným lidem a co nejdále od vymožeností "nastražených" na bílé turisty.

A tak jsme se jednoho dne konečně odhodlali vyrazit a zahájit tak novou etapu našeho pobytu v Indonésii - etapu poznávací, potažmo cestovní. Koupili jsme si zpáteční jízdenku vlakem do Jogjakarty a vyrazili na první výlet.

Nekonečné jakartské zácpy se nám podařilo překonat včas, a tak máme na nádraží dost času na pozorování cvrkotu. Peróny jsou "obydleny" davy lidí, postávajících, posedávajících a bivakujících okolo. A to opravdu doslova - někteří leží na dekách, které s sebou zřejmě na cestu vlakem běžně nosí, protože patrně ví o dochvilnosti indonéských vlaků něco, co my zatím nevíme.

Náš vlak má na odjezdu necelou hodinu zpoždění, což ovšem, jak již brzy uvidíme, měřeno místním měřítkem znamená v podstatě odjezd načas. Při čekání si dlouhou chvíli krátíme pozorováním lokálních vláčků, jak projíždějí stanicí, naplněny pasažéry nejen zevnitř, ale i obsypány zvenku, přičemž zejména ti sedící na střeše musí prožívat při osmdesátikilometrové rychlosti jistě zcela mimořádné zážitky.

Náš vlak je naštěstí z jiného těsta - třída "executif" je tím nejlepším, co po indonéských kolejích jezdí. Vozy jsou klimatizované, interiér působí sice ošuntěle a špinavě, ale je neuvěřitelně prostorný (dokonce jsem si mohl natáhnout nohy a to už je u člověka mých rozměrů co říct!), pohodlná sedadla se dají sklopit neobyčejně nízko a televize umístěná na přední straně vagónu hraje relativně potichu, takže nocleh v takovémto vlaku je překvapivě snesitelný. V ceně je i jedno takzvané "teplé jídlo", ovšem kulinářský požitek to rozhodně není: tři lžičky studené ztvrdlé rýže a dva kousky studeného masa politého nesnesitelně pálivou omáčkou. Do cílové stanice dorážíme před polednem, tj. se zpožděním "pouhých" 7 hodin.

Jogjakarta, nebo chcete-li Yogyakarta, lidově též Jogja či Yogya (čteno vždy "džogdža") je sice jedním z hlavních turistických "taháků" na Jávě, na nás však příliš velký dojem neudělala. Ulice plné batiky všech možných i nemožných podob a barev nejsou ničím co by nás nadchlo, stejně tak jako všudypřítomní naháněči a nabízeči všeho možného. Zejména "bečakáři", tedy tatíci nabízející svezení na svém "bečaku" (cyklistické vozítko na lidský pohon pro 2 asijské nebo 1,25 evropského pasažéra - viz. kapitola o dopravě), zde dokáží bílého turistu dohnat neodbytným vnucováním svých služeb až téměř k šílenství. Dokonce jsme si všimli, že někteří turisté jsou z bečakářů, neustále nabízejících předraženou dopravu, tak zoufalí, že si nechali na tričko vytisknout velký nápis "NO TRANSPORT".

Následně se ukázalo jako velmi složité sehnat zde internetové připojení. Podařilo se nám sice najít turistické informace, ovšem jásání bylo předčasné, protože dámy za přepážkou nedisponovaly žádným know-how, které by jen vzdáleně bylo použitelné pro turisty. Navíc na dotaz kde najít internetové připojení nás po dlouhém uvažování poslaly na místní poštu, a když jsme se tam po další třičtvrtěhodině chůze v dešti, oblepení pláštěnkou, dostali, dozvěděli jsme se, že tam rozhodně žádné internetové připojení není a nikdy nebylo. Nakonec jsme internetovou kavárnu našli pár desítek metrů od hotelu, ve kterém jsme se ubytovali.

Prohlídku Jogjakarty jsme zvládli s přehledem za jediný den. Na Kratonu, neboli sultánově paláci, ve kterém jsme strávili všeho všudy asi 5 minut, jsme neshledali pranic zajímavého, na rozdíl od uliček, které jej obklopovaly. V těch jsme se naopak procházeli dost dlouho a nemohli se nabažit všech těch typických výjevů z indonéského života, které se tam nabízely. Jednoduché domečky se střechami z vlnitého plechu, obyvatelé sedící či ležící na zápraží, myjící nádobí, vytírající podlahu, hrající si s dětmi, zkrátka radost pohledět na ten boží svět. "Heloumistři" se vesele zubí a přátelsky nás zdraví ze všech stran.

Nejsilnější dojmy z Jogjakarty si však odnášíme z místního ptačího trhu. Prodávají se zde nejen ptáci, ale i nejrůznější zvířata. Holubi, kuřata, kohouti, papoušci, andulky, sovy, veverky, netopýři, leguáni, hadi, krysy, králíci, pejsci, opičky, ale i cvrčci, mravenci, červíci či housenky. Jenom nevíme, jestli je prodávají na jídlo nebo jako mazlíčky. Každopádně je to zajímavá a doporučení hodná zkušenost.

Dalším pozitivem Jogji se ukázala být restaurace s ostrovtipným názvem Superman, kde se naučili - zřejmě díky její poloze přímo uprostřed čtvrti plné ubytoven pro turisty - dělat vynikající palačinky a spousty dalších dobrých jídel (tedy dobrých i z pohledu evropského turisty) a uměli je udělat i bez předávkování čili, a kde jsme proto trávili veskrze příjemné večery.