Brouk z Bogoru, který se kochal

Hlavními lákadly našeho druhého výletu střední Jávou by měly být zejména krátery a sopečné útvary v okolí Bandungu. Nejprve se však po cestě zastavujeme v Bogoru, který je světově proslulý svou velkou botanickou zahradou, avšak mně se do hlavy nesmazatelně zapsal něčím úplně jiným.

Botanická zahrada v Bogoru nás malinko zklamala. Byl to jenom vlastně takový větší park, po kterém se potulovalo několik školních tříd v uniformách, provozujíce v okolních křovinách všelijaké bojové hry, a ve kterém toho nebylo vidět o mnoho více než v jakémkoli jiném tropickém lese. Možná je to způsobeno tím, že se nám nechtělo platit peníze za průvodce, který by nám okolní floru dozajista osvětlil a oživil poutavým výkladem (o tom jsme však pochopitelně vzhledem k tomu, že jsme v Indonésii, právem pochybovali), ale každopádně ve mně Bogor nakonec zanechal úplně jinou vzpomínku: vzpomínku na brouka, který se kochal.

Ten brouk byl totiž naprosto báječný. Bylo to takové to obří broučisko zvící poloviny lidské dlaně, které se vyskytuje v Indonésii v hojných počtech. Uviděl jsem ho při snídani, když jsme si užívali romantického výhledu z terasy naší ubytovny na panorama Bogoru. Seděl na sousedním pozemku na vysokánské tyči, která snad původně sloužila k připevnění antény, nyní však byla obyvateli sousedního domku používána pouze k zavěšení šňůry na sušení prádla. Na špičce tyče dozajista nebylo dost místa na to, aby se tam tak velikému broukovi sedělo pohodlně. A přesto se tam ten brouk neustále vracel. Tu a tam byl nucen tyč opustit a kamsi odletět, ať už proto, že okolo letěl pták, který by ho mohl zpozorovat a sezobnout, nebo proto, aby si sám opatřil nějaké to sousto. Každopádně chvíle, kdy opustil tyč, byly vždy jen kratinké a brouk se pokaždé vytrvale vracel zpět na svou tyč. Vždy po přistání se ihned neomylně na tyči natočil tak, aby měl hlavičkou výhled přímo na město. A pak si tam už jen seděl jako paša, černá křídla lesknoucí se na prudkém slunci, a zdálo se, že se snad opravdu kochá tím prvotřídním rozhledem.

Může se ti to, milý čtenáři, zdát směšné, banální, nebo nehodné pozornosti, ale faktem je, že když se řekne Bogor, vzpomenu si dnes ne na jeho světově proslulou botanickou zahradu, ale právě na tohoto brouka, shlížejícího s výše své oblíbené tyčky na město.

Taková je vzpomínka na brouka, který se kochal.