Šnorchlování se žraloky
Včera večer jsme se po příjezdu ještě pokoušeli s rybářem dohodnout, že by nás druhý den zavezl k ubytovně u žraloků a pak na zbytek dne na onu pláž u bližšího ostrova Mendžangan Kečil, ale protože pod 100 tisíc na den už nechtěl jít, rozhodli jsme se, že to uděláme jinak. Tedy rozhodl jsem se spíše já, protože Bohunce se můj nápad pranic nelíbil. Chtěl jsem si totiž od některého z rybářů vypůjčit nějakou menší kanoi a k ubytovně u žraloků na protějším břehu dopádlovat vlastními silami. Co jsem si usmyslel, to jsem také učinil.
Včerejší sluníčko se na nás podepsalo, byli jsme spálení a navíc zranění od korálů a v nočním vedru jsme špatně spali. Přesto jsme chodili kolem pobřeží a hledali loďku k pronájmu. Avšak všichni domorodci byli velmi neochotní, leniví, až přímo apatičtí, museli jsme je nutit, aby se vůbec obtěžovali o našich prosbách (v jazyce ruka-noha) alespoň přemýšlet. Když už se někteří přiznali, že nějakou tu kanoi mají, chtěli za ní nesmyslných 200.000 za den. Skoro to vypadalo, že 200.000 je zdejší standardní sazba za cokoli, kterou kdysi někdo vymyslel a ostatní se neobtěžují ji měnit, ať už jde o cokoli.
Nakonec jsme přeci jen loďku dostali, a to za pouhých 30 tisíc za den, ale to jsme ještě netušili, jak jsme si tím zavařili. Bylo nám trochu divné, proč se na nás při půjčování loďky všichni tak pobaveně usmívali, ale došlo nám to teprve když jsme byli na moři. Majitel loďky nám pomohl naložit zavazadla, odtlačil nás přes celou mělčinu až k úžině, dělící oba ostrovy, a odstrčil nás do silného proudu. Začali jsme usilovně pádlovat, avšak ouha! Nebylo nám to téměř nic platné, proud si nás nesl kam chtěl! Loďka byla totiž příliš velká, těžká a neobratná a na pádlování patrně nebyla vůbec stavěna. Patrně byla stavěná na to, aby byla poháněná motorem, nikoliv lidskými pažemi. Naše urputná snaha olivnit její směr byla téměř naprosto zbytečná. Jediným naším štěstím bylo, že nás proud nenesl úplně na otevřené moře, ale částečně směrem k protějšímu ostrovu, kde jsme zcela vyčerpání a zničení přistáli asi po třičtvrtěhodině stresujícího souboje s vlnami a s korály, které (bohužel) pod naším těžkotonážníkem jen křupaly. Naštěstí místo, kde nás moře milosrdně vyplivlo na břeh, nebylo daleko od "žraločích" chatek, takže jsme tam svou milou loďku podél břehu odtlačili, bezpečně přivázali za molem a v přidělené chatce padli vyčerpáním.
Když jsme se vylízali z nejhoršího, vydali jsme se navečer na druhou stranu ostrova pozorovat západ slunce. Opět jsme však ten den neměli štěstí. Odliv tam zanechal jen bílou kopečkovatou bahnitou zem a západ slunce se utopil v mracích.
Následující den jsme se však nedali předchozími neúspěchy odradit a vydali jsme se na další pádlovací výlet, tentokrát však už v jiné loďce. Tu nám večer předtím nabídl jeden z místních, jenž patrně viděl naše předchozí trápení. Loďka tedy byla tentokrát OK, reagovala dokonce na naše pádlování, a tak jsme se vydali přes další úžinu k ostrovu Mendžangan Kečil. To je ten, u kterého nám rybář posledně skočil pro kokosové ořechy.
Překonat moře bylo tentokrát poměrně snadné, a tak jsme bez problémů už v časných dopoledních hodinách přistáli na pobřeží. Celý den jsme pak strávili šnorchlováním a odpočinkem na panenské pláži pod palmami. Kromě toho jsem se rozhodl splnit si své předsevzetí a alespoň jedinkrát si sníst svůj vlastnoručně nalezený a zpracovaný kokosový ořech. Za tímto účelem jsem si s sebou přinesl mačetu, vypůjčenou od Ibu u žraloků. Byla, pravda, poněkud tupá, ale byla to mačeta. Realita ovšem předčila má očekávání. Více než třičtvrtě hodiny jsem bloudil džunglí po ostrově, od jedné kokosové palmy ke druhé, a ne a ne najít jediný kloudný použitelný kokosák. Všechny, které ležely na zemi, už dříve otevřeli a snědli patrně kokosoví krabi, a k těm, co visely na palmách, jsem se zase nemohl dostat. Zkoušel jsem je zezdola shazovat, zkoušel jsem na palmu šplhat - vše marně. Nakonec jsem, umořen poledním tropickým vedrem, Bohunce na pláž přinesl tři kokosáky posbírané ze země, z nichž dva už byly, jak se následně ukázalo, zkažené. Ale alespoň ten jeden byl použitelný. Dostat se dovnitř ovšem taky nebyla žádná legrace. Skořápka kokosu, sebraného že země, je holt podstatně tužší než skořápka čerstvě utrženého. Zápasil jsem s mačetou dobrých dvacet minut, ruce plně puchýřů, než vystříklo kýžené mléko. Pochutnali jsme si na našem jediném dnešním pokrmu a pomalu jsme se chystali k návratu.
Teprve teď to však začalo být opravu zajímavé. Po nasednutí do loďky jsme totiž zjistili, že se nám sem jelo poměrně snadno zejména proto, že jsme jeli po proudu. Návrat ovšem znamenal jet proti proudu. Když jsme asi patnáct minut zoufale pádlovali a nacházeli jsme se stále na stejném místě pár metrů od břehu, začali jsme to už vzdávat a v duchu se připravovat na nocleh na pustém ostrově. Naštěstí jel okolo motorovou lodí jakýsi rybář, který zahlédl naše trápení, a vesele se smějíc nám hodil lano a převezl nás přes proud na mělčinu u našeho ostrova.
Tím však naše útrapy zdaleka neskončily. Mělčina, na které nás rybář opustil, totiž měla ke břehu ještě minimálně 500 metrů. Chvilku jsme pádlovali, ale pak jsme zjistili, že mnohem jednodušší je udělat to, co stejně všichni místní rybáři dělávají, totiž na mělčině vždy z lodě vystoupit a pěšky ji tlačit dále. Chvilku jsme to zkoušeli v sandálech, ty však při každém kroku kladly vodě neuvěřitelný odpor, a tak jsme si je brzy sundali. Chůze naboso po mořském dne pak definitivně dokončila zkázu našich chodidel, již tak dost pořezaných korály z předchozího dne.
Tlačíme si tak svou loď po moři, neohlížeje se napravo nalevo, soustředíce se jen na každý další krok-sun-krok, když tu najednou se stalo cosi znepokojujícího. Loď se zastavila na mělčině. Když jsme vzhlédli, pochopili jsme svůj další průšvih. Během našeho pomalého putování směrem ke břehu totiž nastal nečekaně rychlý odliv a moře nám v podstatě vyschlo přímo pod nohama. Byli jsme nuceni urychleně změnit směr tažení a prodloužit si cestu o pěkných pár set metrů, a museli jsme sebou pěkně mrsknout, abychom neuvízli definitivně.
Nemusím snad zdůrazňovat, že když jsme dorazili k chatkám, šli jsme velice rychle spát, protože jsme byli k smrti utahaní, a spali jsme spánkem spravedlivých až do rána.
Poslední den našeho pobytu na Karimunjawě jsem se konečně odhodlal k tomu, na co jsem se celou tu dobu chystal. Vstoupil jsem do bazénku mezi žraloky.
Ibu nás za celou dobu našeho pobytu mnohokrát ujistila, že je zcela bezpečné v bazénku šnorchlovat. Vzhledem k mé nedůvěře v to, co vypustí z úst kterýkoli heloumistr, vypěstované za posledních několik měsíců pobytu, bych se do bazénku k žralokům možná nikdy neodvážil vstoupit (i když bych si to pak asi do smrti vyčítal, propást takovou krásnou šanci na zážitek), ale jednoho dne jsem uviděl dva turisty, jak do bazénku skutečně vlezli a pár minut v něm šnorchlovali, aniž by se jim cokoliv stalo. A to rozhodlo.
Nejprve jsem se dost dlouho osměloval, protože hřbetní ploutve žraloků, čeřící velkou rychlostí hladinu bazénku, vypadaly velmi hrozivě. Ale nakonec jsem si nasadil brýle, šnorchl a skočil jsem tam, celý ztuhlý úzkostí, co se bude dít. Nedělo se naštěstí vůbec nic. Žraloci si i nadále kroužili svým tempem a míhali se mi přitom přímo před nosem, takže jsem měl mnoho příležitostí, podívat se jim přímo z oka do oka.
A řeknu vám, je to zážitek, kterému se hned tak něco nevyrovná, dívat se takovému tvorovi zblízka do očí. Ten ocelově chladný, mrazivý pohled zabijáka. Ta obrovská síla nejhrozivějšího dravce v moři, která se za ním skrývá. Je to zážitek, který nelze slovy vylíčit, zkušenost, kterou nelze předat. Takovou věc si člověk musí na vlastní kůži zažít, aby ji pochopil.
