Tajemná vulkanická kotlina v Čibuni

V místě, kde údolí končí a jeho svahy se spojují, se nachází malebná vesnička s dřevěnými chajdami posazená přímo uprostřed pole plného aktivních sopečných útvarů. Pole je tvořeno barevnou horninou lávového původu a je přímo prošpikováno místy, kudy z nitra země unikají divoké syčící páry, a jezírky s bublající vodou či bahnem. Bez ohledu na počasí tak je celá vesnice neustále zahalená převalující se sirnou mlhou a je velmi s podivem, že to její obyvatele nijak významně nepoznamenalo na zdraví.

Z první chaloupky se na nás už z dálky culí babka s návštěvní knihou v ruce, do které jsme se zvěčnili svými podpisy a zaplatili jsme dobrovolný příspěvek, který je tak nízký, že nám je ihned jasné, že chlapík z turistických informací v Bandungu měl pravdu, když říkal, že toto místo bylo pro turistiku objeveno teprve docela nedávno a je tudíž ještě turisticky nezkažené.

Vesničané nás vesele zdraví, zubí se na nás, a protože už je podvečer, bez ostychu se vydávají zabaleni jen v sarongu k nejbližším teplým pramenům vykonat večerní hygienu, spočívající kromě čištění zubů i v očistě celého těla mýdlem pod horkou sprchou tryskající přímo ze země, aniž by přitom ovšem sarong sundali z těla a odhalili tak víc než je společensky přípustné, což je poměrně zajímavá dovednost, kterou mají obyvatelé většiny muslimských komunit.

Vulkanické pole v Čibuni nás doslova fascinovalo. Klopýtáme kamením ze ztuhlé lávy, kličkujeme mezi žhavými kalužemi a syčícími ventily a modlíme se, aby se nám někde noha nepropadla do nějaké dutiny naplněné žhavým bahnem nebo něčím ještě horším. Pořád po očku pokukujeme po vesničanech, jestli nám náhodou nenaznačí něco jako "tam nechoďte" nebo "tudy ne, to je nebezpečné", ale ti si jen tiše hledí svého a nezdá se vůbec, že by žili uprostřed nějakého nebezpečného prostředí. Uklidňuje nás zejména to, že všude okolo pobíhají i jejich děti a nikdo se o jejich bezpečí nestrachuje.

K dokreslení atmosféry jsme v jednom obzvláště dramatickém místě s vířícími výpary všude okolo spatřili oranžový stan, před nímž sedí v lotosové poloze buddhistický mnich v oranžovém rouchu a medituje.

Docela jsme zapomněli na čas a nebýt toho, že se začalo stmívat, byli bychom tam vydrželi pobíhat a fotit kdoví jak dlouho. Náhle jsme si však uvědomili, že se ještě musíme dostat více než 20 kilometrů zpátky do města, kde nocujeme. Vyrazili jsme na cestu zpět, ale po návratu k asfaltové cestě jsme pochopili, že to nebude tak jednoduché. Provoz z cesty v podstatě úplně vymizel. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se vydat zpátky pěšky. Ačkoliv jsme už docela utahaní, příliš nám to nevadí, protože cesta vlahým podvečerem mezi čajovými plantážemi, osvětlenými měsíčním světlem, je silně romantická a naděje, že okolo pojede nějaké auto, přeci jen nějaká je - vždyť je zatím jen něco po sedmé hodině.

A opravdu: po necelých čtyřiceti minutách cesty se nám podařilo zastavit projíždějící auto, které nás ochotně (byť za ne zrovna zanedbatelný poplatek) zavezlo až přímo k hotelu. Unaveně padáme na postel a téměř ihned usínáme po náročném dni plném sopek a kráterů.