Prambanan a Borobudur
Je teprve před osmou hodinou ranní a my vystupujeme z autobusu před branou Prambananu, jednoho z největších hinduistických komplexů na světě. Panuje zde zatím značně ospalá atmosféra, tisíce stánků rozprostřených všude okolo jsou ještě zavřené.
Před časným ranním odjezdem z Jogjakarty jsme si nestihli koupit nic na zub, a tak se začínáme shánět po nějaké snídani. Po chvilce je nám však jasné, že si zde v tomto okamžiku zřejmě budeme moci dát maximálně to, co snídají místní stánkaři: "mie bakso" (nudle, mastná voda a čtyři "masové" knedlíčky pochybného původu) u podezřele vypadajícího, avšak jediného otevřeného stánku. Těmto místům obvykle říkáme u "mámy": indonéská máma prostě rozloží na ulici hrnce, rozdělá oheň a vyvařuje. Vida naše bledé cizinecké tváře, vytušila tato máma svou šanci na snadný výdělek a zkusila na nás cenu 10.000 rupií, tj. asi 22 Kč, za jídlo pro oba. Spiklenecky se přitom smála, a bylo na ní vidět jak se v duchu stydí, že nás tak nestydatě okrádá. Řekli jsme "Ibu tak to ne, zaplatíme maximálně 6.000,-" a paní se mohla smíchy potrhat, že jsme na ni vyzráli.
Vstupné do komplexu činí příjemných 8.000,- rupií (16 korun), ovšem pouze pro místní, po bledých tvářích požadují nestydatých 10 USD, což se nám opět nezamlouvá, ale máme dnes štěstí, slovo dalo slovo a dostáváme studentskou cenu 6 USD. Uvnitř areálu se promenádují skupinky pubertálních výletníků ve stejnobarevných tričkách a po našem příchodu se objektivy jejich fotoaparátů neomylně otáčejí od památek směrem na nás.
Chrámy jsou naprosto úchvatné, hlavně ty vzdálenější od vstupní brány, ke kterým už líný indonéský turista nedojde a kde už jsme tudíž úplně sami a můžeme si tak vychutnávat tajemnou atmosféru staletých hinduistických monumentů. Jen jeleni a laně polehávají volně okolo všude po areálu a vůbec se nás nebojí. Několik hodin strávených osamělým potulováním po Prambananu je skutečným balzámem na duši a nádhernou vzpomínkou na krásy Indonésie.
S návratem zpět ke vstupní bráně areálu však idylka nezadržitelně mizí, před bránou už většina stánků ožila a lidské mraveniště se začíná hemžit. Unikáme "neodolatelným" nabídkám naháněčů a minibusem se vracíme zpět do Jogja.
Po rychlém obědě v oblíbeném Supermanovi pokračujeme autobusem dále do Borobuduru. Za necelé dvě hodinky, které jsou však díky klimatu podobnému rozhicované prádelně poměrně vyčerpávající, jsme na místě. A hned jsme skočili na lep nejbližšímu naháněči s bečakem, který nás za zcela neúměrných 8.000 rupií veze těch pár set metrů k bráně areálu. Kdybychom tušili, že je to tak blízko, samozřejmě bychom šli pěšky, ale neinformovanost příchozích turistů a nulové značení jsou přesně tím artiklem, na kterém vykutálený bečakář založil své živobytí.
Vstupné stojí 11 dolarů a tentokrát se smlouvání nekoná, musíme nemilosrdně solit. Za branou rozlehlého areálu nám proudy lidí neomylně ukazují kudy dál. Po vystoupání několika desítek schodů se nám konečně rozprostřel pohled na slavný chrám. Největší buddhistický komplex na světě nás nezklamal. Je to opravdu pozoruhodný výtvor. Asi desetipatrová pyramida pokrytá nespočetnými reliéfy, znázorňujícími výjevy z Buddhova života, s velkými kamennými zvony na horní plošině a vysokou stupou na vrcholu.
Dav proudí přesně podle pravidel vyčtených z dokumentace proti směru hodinových ručiček, aby si mohl prohlédnout Buddhovy příběhy v tom správném pořadí, což je však pro nás přesně pokyn k tomu, abychom šli jinudy. Smyslu jsme se proto prohlížením Buddhových příběhů nedobrali, ale i tak byla procházka po tak významném a krásném buddhistickém monumentu velkým zážitkem. Na horní plošině se ve svých stejnokrojích procházejí mniši s vonnými tyčinkami, modlí se a dotýkají se Buddhů uvnitř kamenných zvonů, a dělají to takto již zřejmě po staletí, protože z toho nebozí Buddhové uvnitř zvonů mají ulámané hlavy a ruce.
Stejně jako na Prambananu však i zde máme neodbytný pocit, že daleko fotografovanějším objektem než historické monumenty jsme se zde dnes stali my.
Odcházíme dolů k východu z areálu, odrážíme nabíhače a branou s nápisem exit vybíháme - nikoliv ven, jak jsme si mysleli, ale přímo do obřího bludiště stánků se suvenýry. Stánky stojí těsně jeden vedle druhého a tvoří dlouhého klikatícího se a snad nikdy nekončícího hada. Po chvilce kličkování máme pocit, že z tohoto bludiště vůbec není úniku. Já navíc hlavou neustále brnkám o dráty, na kterých visí igelity a plachty, zastřešující jednotlivé stánky, protože je mají dimenzované o 20cm níže než je výška, ve které se nachází má hlava. Díky tomu navíc schytávám jednu sprchu za druhou, protože drnkání spolehlivě rozhýbe dešťové vody nahromaděné v prohlubních plachet. Průchod tržnicí se vine do dalších a dalších zákrut a zřejmě odtud neexistuje východ. Po deseti minutách nadávání se nás někomu zželelo, blahosklonně nás z labyrintu propouští dírou ve stěně a jsme zase na svobodě.
V nejbližší restauraci si dáváme "nasi pagan ayam", což je ovšem docela silné kafe: z kopce rýže na nás kouká hubená kuřecí kýta, téměř bez masa, zato s pořádným pařátem. Zatímco se potýkáme s nevábně vyhlížejícím a podobně chutnajícím pokrmem, venku se setmělo. Poté, co dorážíme na autobusové nádraží, jeho prázdnota nám dává tušit, že s návratem do Jogja to v tuto hodinu nebude zrovna lehké. Utvrzují nás v tom i nedaleko číhající předražení taxikáři, tvrdící, že už dneska do města nic nejede. Nevěříme jim a chvíli čekáme na hlavní cestě, ale vypadá to, že už dnes opravdu žádná veřejná doprava nepojede. Tak zvedáme ruku na normální auta, a hned první zastavuje. Šanci využila i opodál stojící trojčlenná rodinka a do zastavivšího auta se nasáčkovala spolu s námi. Vezeme se zdarma až do Jogja a s veselou náladou jdeme opět do Supermana na večeři.
