Bankovní služby tak trochu jinak
Z pohledu firmy to můžou být například fungující bankovní služby. Dovedete si představit, co by se s naším hospodářstvím stalo, kdyby realizace prostého bankovního příkazu k úhradě trvala několik týdnů?
Jak už to tak ve firmách chodí, jednoho dne se stalo, že jsme potřebovali dát do banky příkaz k úhradě. Avšak protože jsou Indonésané, tento veselý a dobromyslný národ, neuvěřitelnými mistry v oblasti komplikování jednoduchých věcí, bylo hned od začátku jasné, že nepůjde o jednoduchou záležitost. Realita však dalece předčila naše očekávání...
Podat v indonéské bance příkaz k úhradě, to zdaleka neznamená jen vyplnit jeden formulář, tak jako je tomu u nás. Je třeba vyplnit celý arzenál formulářů, zejména v případě, kdy potřebujete zaplatit více dodavatelům zároveň, nebo například rozeslat zaměstnancům mzdy.
Pokud se totiž nepletu - ač je docela dobře možné že se v detailech pletu, protože si dodnes nejsem všemi zákonitostmi toho bankovního kolotoče úplně na sto procent jistý - musí se nejprve vypsat jakýsi šek, kterým se z účtu hotově vybere celková suma, která se pak dílčími hotovostními vklady uloží na jednotlivé účty příjemců. Jestli se pak na přepážce skutečně předávají tam a zpět štosy bankovek (protože v Indonésii se pracuje s milióny), nebo je tato "obousměrná" transakce jenom formální, to nevím, osobně jsem to v bance nikdy vyřizovat nebyl, ale nedivil bych se už ničemu.
Na každý z těchto úkonů je pak samozřejmě potřeba vyplnit samostatný formulář. Ovšem aby to nebylo tak jednoduché, musí být každý z formulářů podepsán oběma našimi místními společníky, kteří mají podpisové právo, přičemž zastihnout je oba dva v jednom dni je téměř nemožné. Nedejbože, když někdo udělá například chybu v součtu, nebo na nějakém formuláři něco chybí. Celé kolečko s formuláři a podpisy se musí rozběhnout nanovo. Vyřídit tedy rychle a efektivně příkaz k úhradě, to chce skutečně značnou dávku předvídavosti a plánování, což jsou vlastnosti, kterými místní osazenstvo v žádném případě neoplývá.
V tomto případě nám situaci navíc komplikoval fakt, že jsme zrovna čekali na důležitou příchozí platbu, bez které uvedenou platbu nebylo možno provést. Zjištění stavu bankovního účtu je přitom v Indonésii kapitolou samou pro sebe. O elektronickém bankovnictví si zde člověk samozřejmě může leda nechat zdát, a tak je stav účtu možno zjistit pouze telefonicky. Lze tak ovšem učinit pouze v určitou dobu (tuším že je to něco jako mezi 10 a 14 hodinou), což celý proces dost nepříjemně protahuje.
Výše uvedené informace jsme pochopitelně nedostali naservírované hned všechny najednou, museli jsme se k nim dopátrat jako v detektivce. Po necelých třech dnech jsme se konečně v potu tváře propracovali do fáze, kdy byly na účtě potvrzené peníze a byly připraveny a podepsány všechny potřebné dokumenty. Naše Ibu, se kterou jsme se již setkali v dřívějších kapitolách, se spolu se štosem dokumentů slavnostně vydala do banky. A ten den už se nevrátila. Ani jsme nepátrali, proč, chtěli jsme jí raději nechat klid na tak "složitou" operaci.
Další den ráno se ptám Ibu, jak to v bance nakonec dopadlo. Ibu se tváří nešťastně a říká: "Bohužel, vyskytl se malinkatý problémek. Nejsem autorizována, abych prováděla tyto operace, takže mi to všechno odmítli realizovat." Na naše zděšené otázky "Proč? Jak to? Jak je to možné?" jen vyhýbavě krčí rameny a huhlá cosi o "new bank regulation" (novém bankovním nařízení). Později jsme zjistili, že protože nám bankovní účet zakládala naše místní partnerská firma (sami bychom to jako zahraniční investoři měli velmi komplikované, ne-li nemožné), tak jsou oprávněnými osobami pouze vybraní zaměstnanci této partnerské firmy. Nejzajímavější na tom ovšem je to, že v minulosti (před naším příjezdem do pobočky) již údajně Ibu několikrát příkazy k úhradě osobně realizovala a šlo to.
"Vítejte v Indonésii," uzavírá to s bezelstným úsměvem Ibu, když vidí, že nás její vysvětlení stále neuspokojilo. Dobrá, budeme se tedy muset smířit s tím, že celý ten papírový kolotoč okolo příkazů budeme muset absolvovat znovu.
Další den hned ráno vyráží poslíček na motorce s novými dokumenty k podpisu do partnerské firmy. Ta se však nachází zhruba na opačné straně třicetikilometrové Jakarty, takže díky věčně zacpaným jakartským silnicím tato akce trvá celé dopoledne. Odpoledne se pak ve firmě čeká na podpis druhého společníka, který by měl každou chvíli dorazit. Sice skutečně dorazil (sláva!), ovšem dokumentace pak znovu musí jet do partnerské firmy, protože (jak již víme) realizaci příkazu může do banky zadat pouze personál partnerské firmy. Protože je však již pátek odpoledne, bude se muset realizace příkazu k úhradě nechat na příští týden, nedá se nic dělat.
Další týden v pondělí nás však ve firmě po návratu poslíčka z partnerské firmy čeká další nemilá zpráva: příkazy se vrátily nevyřízeny, protože je takto nelze provést. Důvod, tlumočený poslíčkem, byl - jak jinak - značně neurčitý. Zjistit důvod zamítnutí našich příkazů se nám však nepodařilo ani po několika telefonátech s pracovníky partnerské firmy (včetně nejvyšších manažerů). Jazyková bariéra v podobě jejich šíleného komolení angličtiny a neznalosti potřebných slovíček z oblasti bankovnictví, a naší totální neznalosti indonéštiny se tentokrát ukázala jako nepřekonatelná. Opakovaně jsme pouze opět zaslechli něco o "new bank regulation". Nové bankovní nařízení podruhé v průběhu jednoho týdne? Je to vůbec možné? Nebo je to jen jakési indonéské zaklínadlo, když již tázaný neví co odpovědět či na co se vymluvit? Kdo ví...
Chvíli uvažuji, jestli mám dostat hysterický záchvat, nebo raději prchnout do polí. Jak jen manažerům v České republice zdůvodním, že nejsme schopni za celý týden vyřídit jednu platbu? Nakonec znovu vítězí trpělivost, a tak celé kolečko přípravy a podepisování potřebných dokumentů rozjíždíme potřetí.
Další den však jeden z podepisujících naneštěstí není k sehnání, a tak jsou dokumenty zkompletovány a podepsány až ve středu okolo poledne. Protože však zadat příkaz k úhradě je v bance možné pouze do 12 hodin (uáááá, to už je ale na mně opravdu moc! co všechno si ta banka ještě vymyslí?), celá transakce je završena až ve čtvrtek v dopoledních hodinách. Téměř dva týdny od okamžiku, kdy jsme pojali úmysl tuto bankovní operaci provést.
Představa, že toto martyrium budeme muset už jenom kvůli výplatám postupovat každý měsíc dvakrát (Indonésani totiž nutně potřebují dostávat i zálohu na výplatu, zřejmě proto, že by s celou měsíční částkou nedokázali dostatečně dlouho hospodařit), mně přivádí do deprese. V životě by mně nenapadlo, že jediný bankovní příkaz může být dvoutýdenní operací, která zaměstná několik lidí.
Vítejte v Indonésii!
