Indonéská doprava
Myslím, že můžu prohlásit, že kdykoliv bych se "zničehonic" ocitl na indonéské silnici, okamžitě bych jen podle okolního provozu poznal, ve které zemi se nacházím.
Jak je vidět, alespoň jeden by se tam ještě vešel...
Kdo již někdy byl v jihovýchodní Asii, ví, že zdejší doprava je z pohledu Evropana těžko pochopitelná a na pohled chaotická a "zběsilá". Indonésie však má co se dopravy týče kromě běžných asijských nectností i několik specifik, která stav na zdejších silnicích odlišují nejen od stavu tak jak jej známe u nás či v jiných zemích Evropy, ale i od stavu v ostatních asijských zemích.
Pokud jde o způsoby, jak se dostat z místa A do místa B, nabízí Indonésie s trochou nadsázky snad nejširší paletu možných dopravních prostředků ze všech zemí na celém světě. Některé z nich jsou přitom dokonce dalo by se říct "endemické", tj. nikde jinde na světě než v Indonésii se nevyskytují. Přitom ty zdejší dopravní prostředky, které i jinde na světě nalézt lze, se jmenují pokud možno tak, aby je v žádném případě cizinec nemohl identifikovat:
- "bečak": mimo Indonésii zvaný obvykle rikša, zde ovšem ozvláštněný tím, že sedadlo pro pasažéry se nenalézá ZA ale PŘED řidičem. No jen si zkuste představit, jak v hustém a chaotickém indonéském provoze vjíždíte ničím nechráněni nohama přímo doprostřed křižovatky a ze všech stran se k vám řítí rozjeté vozy...
- "badžadž": v jiných zemích známý jako "tuk-tuk", v Indonésii (tak jako mnohé další dopravní prostředky) nazývaný podle své výrobní značky (indický Bajaj)
- "angkot": malý městský mikrobus bez bočních dveří
- "odžek": taximotorka
- "bemo, kolt", a další vozítka, jejichž názvy jsou obdobně jako u badžadže často odvozeny z indonéské podoby názvu jejich výrobní značky (např. kolt = Mitsubishi Colt)
Tento výčet zdaleka není vyčerpávající ani co se týče suchozemských dopravních prostředků, nemluvě o tom, že jsme ani nezačali jmenovat rozličné druhy lodí, loděk a kocábek, co jich brázdí indonéské moře a oceány.
Pojďme se nyní od názvů dopravních prostředků podívat na další charakteristické rysy indonéské dopravy:
- neplatí zde zřejmě žádná pravidla silničního provozu (alespoň žádná nelze reálně vysledovat). Jede ten, kdo má větší auto, více troubí, nebo je prostě jen drzejší.
- na mnoha křižovatkách v centru města jsou semafory. Jsou tam naprosto zbytečně, nikdo je nerespektuje. Všichni vjedou do křižovatky a pak se vzájemně snaží nějak vyhnout a vykličkovat na druhou stranu.
- na některých křižovatkách "řídí" provoz policisté (i na těch, kde jsou fungující semafory!). Jejich pokyny však rovněž vůbec nikdo nerespektuje. Policisté to ví, a proto se ani moc nesnaží. Prostě tam jen tak postávají, a aby se neřeklo, pískají pořád na píšťalku. Jejich nedbalá signalizační gesta však v podstatě vůbec nejsou vidět.
- existuje volná tvorba jízdních pruhů - kolik aut se v daném okamžiku dokáže vtěsnat vedle sebe, tolik je v daném okamžiku jízdních pruhů. Když se doprava nedejbůh trochu rychleji rozjede, jsou dynamické změny počtu jízdních pruhů obzvláště zábavné.
- protože jsou dvanáctiproudé rychlostní dálniční okruhy neustále ucpané, jezdí mnoho řidičů okolními bočními uličkami, lemovanými plechovými chatrčemi a povalujícími se lidmi. Do těchto uliček se v některých místech vůbec nevejdou dvě auta proti sobě. V těchto místech pak vzniká institut jakýchsi dobrovolných organizátorů provozu - prostě si někdo sežene píšťalku, postaví se do kritického místa a začne mávat střídavě na jednu a na druhou stranu a propouštět tak postupně jeden a druhý směr. Řidiči samozvané dopraváky kupodivu respektují (daleko více než semafory nebo policisty) a doprava tak v těchto místech (v rámci možností) funguje - ba co víc, někteří řidiči pak dobrovolně odevzdávají organizátorům drobný poplatek za jejich službu.
Bemo, jeden z pilířů městské hromadné dopravy