Když se řekne Indonésie...
Naším hlavním průvodcem jak při pobytu a práci v Jakartě, tak při následném cestování po souostroví byl od prvního do posledního dne údiv. Údiv nad tím, že snad všechno je zde jinak. Začněme tedy lehkým úvodem do tématu - čemu konkrétně že jsme se to v té Indonésii pořád tak divili?
Následující seznam představuje volné řazení dojmů, vzpomínek a představ, které se nám jako první vybaví před očima, když se řekne Indonésie:
- rýže a nudle, které jsou nejen hlavním, ale (pro našince bohužel) v podstatě i jediným základem zdejší stravy. Jídelní lístky jakartských restaurací sice vypadají na první pohled relativně pestře, ale již na pohled druhý (a se slovníkem v ruce) člověk zjistí, že "mie", "bihun", i "kwetiau", které se tam vyskytují v mnoha kombinacích, jsou vždy a znovu pořád jenom nudle (tenké, střední, široké) a kromě "nasi", což je rýže, už na jídelních lístcích nic jiného většinou není.
- dobromyslní, leč dětinští lidé, kteří na exotického bělocha už zdálky pokřikují "Hello Mister!" (proto místnímu obyvatelstvu začínáme přezdívat "heloumistři") a pořád se smějí, hlavně když něčemu nerozumějí, nebo když zjistí že právě udělali nějakou hloupou chybu
- velká figurka Spidermana, kterou si zaměstnanci v práci přilepí na stěnu nad monitorem přísavkami, a nikomu okolo to nepřipadá divné nebo dětinské. Spidermana tady má rád prostě každý, a kdo o něm pochybuje, ten je podezřelý.
- tisíce papírových draků, plápolajících ve větru, zamotaných ve větvích stromů, na telegrafních sloupech, ve spletencích rozvodů elektrického vedení a na televizních anténách. Indonésan, který alespoň jednou týdně nepouští draka, jako by ani nebyl (podotýkám, že dospělý Indonésan - dětí se zde draci jaksi netýkají)
- muslimové, kteří se pětkrát denně modlí, a pětkrát denně jsou proto v práci přeplněné umývárny, ve kterých před modlitbou všichni provádějí rituální očistu nohou v umyvadle. Někteří dokonce provádějí očistu i dalších částí těla (například obličeje a rukou až po ramena, které si dokáží naprosto perfekcionisticky pokrýt vrstvou mýdla)
- nefunkční výrobky, prodávané v supermarketech, které ovšem nelze reklamovat. Například si koupíte elektrickou rozdvojku, která však - světe div se - do zásuvek nepropouští vůbec žádnou elektřinu! Asi nějaká indonéská zvláštnost, řeknete si. Když pak ale koupíte do firmy dalších dvacet podobných rozdvojek, a funguje jen asi každá pátá, začínáte mít o indonéských výrobcích své pochybnosti.
- banky, ve kterých nelze směňovat zahraniční měny, a směnárny, ve kterých přijímají pouze zbrusu nové dolarové bankovky. Sebemenší pokrčení, ohnutí růžku, či ohyb způsobený složením bankovky, se trestá buďto radikálním snížením kurzu, nebo (ve většině případů) úplným odmítnutím směny.
- vyděšení chodci, bojující na přechodech o holý život v podivném tanci mezi nekonečnými proudy aut a motorek svištících okolo. Jediným pravidlem silničního provozu je v Indonésii zákon silnějšího.
- policisté s rouškami na ústech, řídící dopravu na křižovatkách, na nichž však fungují semafory, a naopak ignorující chaotický stav jiných křižovatek, které by přítomnost semaforu či policisty evidentně potřebovaly
- vlaky, ve kterých je nejlepší místo k sezení na střeše, a kterým se navíc říká podivně "Kereta Api" - což zní spíše jako druh želvy, než jako název dopravního prostředku (podobnost ne úplně náhodná)
- odžeky, bečaky, badžadže, bema, angkoty a jiné roztodivné dopravní prostředky, jejichž zcela nesrozumitelné a tajemné názvy se pro vás pokusím rozklíčovat v následující kapitole.
Toto vše jsou jen nepatrné střípky velkého a neuvěřitelného obrazu, který skýtá Indonésie.