Selamat makan (dobrou chuť)
Budeme naopak rezolutně tvrdit, že Indonéská kuchuně je velmi jednoduchá a jednotvárná. Možná na první pohled, při krátkodobém pobytu, se může zdát, že je zde veškerá strava "exotická", to určitě ano, ale jakmile zde strávíte déle než měsíc, nutně zjistíte, že je všechno jinak.
Důležitý je totiž jeden zásadní fakt: v Indonésii se nejí kvůli chuti. V Indonésii se jí kvůli hladu. Tím se zdejší poměry zcela zásadně odlišují nejen od všeho co známe z našeho evropského, či ještě šířeji západního pohledu, ale dokonce i od všeho, co cestovatel může zažít v mnoha jiných zemích jihovýchodní Asie (jako je například Thajsko). Zkrátka fakt, že člověk se jde najíst jen proto, aby neumřel hlady, ale nepřikládá téměř žádnou váhu tomu, jak to, co konzumuje, vlastně chutná, se zákonitě na podobě a pestrosti kuchyně musí projevit.
Základem zdejší kuchyně je samozřejmě rýže. Pokud nějaký Indonésan snídá, snídá dozajista rýži. Na oběd a na večeři pak je opět rýže. Většina názvů jídel začíná slůvkem "nasi", tedy rýže. Nasi goreng, nasi ayam, nasi udang. Druhé slůvko znamená buďto druh úpravy rýže (goreng=smažená), nebo maso jako přílohu, kterou však tak jako tak v pokrmu budete hledat jen s velkými obtížemi či velkou fantazií. Spíše než masa se dočkáte několika různých druhů tofu.
Jedinou alternativou k rýži jsou nudle. Ty jsou však rafinovaně skryty za několik různých názvů - mie, bihun, kwetiau a další. Rozdíl je v tom, zda jsou nudle široké, úzké, nebo jen vlásenkové. Italové by to možná pochopili, my ne. Nudle jsou pro nás pořád jen nudle.
Všechno, co jsme doposud vyjmenovali, si však můžete dát tak maximálně v Jakartě nebo některých dalších velkých městech. Zavítáte-li odlehlejších koutů Indonésie, do malých městeček a vesnic, nabídka se zoufale zúží. Na (hypotetickém) jídelníčku zůstanou v podstatě pouze dvě jídla: nasi goreng a mie bakso. V úplně nejhorších případech není ani to a můžete si dát k snídani, k obědu i k večeři pouze nudle zalité horkou vodou, a nebo naši oblíbenou "rýžovou pochoutku" - rýži zalitou horkou vodou (snad jakýmsi slabým vývarem či co). No abychom zase úplně nepřeháněli - většinou do misky dostanete jako závdavek i větvičku čehosi zeleného, nebo dokonce miniaturní knedlíček, ale všeho vždy s mírou, a to mírou velmi přísnou.
Dlouhodobější pobyt v Indonésii tak lze bez nadsázky doporučit jako velmi účinnou odtučňovací kúru.
Ovšem ze zásady a bez výjimek do jídla dostanete vydatnou porci čili, která zpacifikuje vaše chuťové buňky, chtěly-li by si vymýšlet že jim snad jídlo jaksi nechutná. Ostatně chuť, jak již bylo řečeno, není něčím, s čím by se zde při jídle počítalo, musí proto být bez milosti likvidována. Slůvka "tidak pedas" (ne ostré) jsme se v Jakartě naučili jako jedny z prvních, avšak jejich použití nikterak nezaručovalo, že jídlo skutečně ostré nebude. Jednou jsme opět v restauraci zdůrazňovali, že jídlo nechceme vůbec ostré, dokonce jsme několikrát opakovali, že chceme "zero čili!". Když jsme pak jídlo dostali neskutečně pálivé, rozzlobeně jsme se obořili na číšnici: "vždyť jsme jasně říkali TIDAK PEDAS!". Ta se na nás jen překvapeně podívala: "ale vždyť to není ostré, dali jsme tam JENOM DVĚ čili papričky!"
V Indonésii je často problém najít restauraci. Výjimkou je pouze několik lokalit se zvýšeným pohybem turistů, jako je Bali, Lombok, nebo Jakarta. Běžné městečko či vesnice však žádným takovýmto stravovacím zařízením nedisponuje. Lidé se zde stravují buďto sami doma, a nebo na ulici. Stravování na ulici pak má v zásadě dvě hlavní podoby.
Prvním typem jsou jakési venkovní jídelny, tvořené plachtou, která odděluje prostor s několika stolky a židličkami od zbytku ulice. Takovéto zařízení se zove "warung" a jeho repertoár může být ještě relativně (zdůrazňuji "relativně"!) pestrý. Jídelní lístek je většinou vykreslen velkými obrázky již na samotné plachtě a můžeme zde vidět vesele se smějící kachny, kuřata, ryby či krevetky.
Druhý typem je pak pojízdný stánek na dvou kolech, který si prodavač tlačí před sebou, zvaný vtipně "kaki lima", což v překladu znamená pět nohou. Dvě kola, jedna opěrka a jeden dvounohý prodavač. Tato vozítka křižují ulice od rána do večera. Zastavují na požádání, ale ve většině případů mají svá pravidelná stanoviště. Opřou vozík o dřevěný špalek, rozloží plastové židličky či dřevěné lavičky a čekají na hladové zákazníky. Večer stánek osvětlí petrolejovou lampou a světlo láká hladové žaludky (ale také šváby a jinou havěť) na smaženou rýži, zeleninu, či sójové pochoutky.
Kaki lima
Na těchto pouličních občerstvovacích místech se dá jídlo sehnat již od 3.000 Rp (7Kč). Špinavé nádobí se odkládá na zem, kde si na zbytcích často pochutnávají ještě hlodavci. Nádobí se myje v lavoru ve studené smrduté vodě. Z čehož vyplývá ponaučení pro méně otrlé cestovatele - do Indonésie nádobí s sebou.
Jednoho dne jsme si zase na oběd zašli do oblíbené restaurace nedaleko práce. Jednou z oblíbených je hlavně proto, že mají nepřeberné množství jídel, které umí připravit neuvěřitelně chutně. A to je v Indonésii opravdu neobvyklé. Ostatní restaurace, kam většinou chodíme na každodenní jídla, jsou sice o dost levnější, ale zato typicky indonéské, tj. s velmi jednotvárnou sadou pokrmů a chutí.
V této restauraci je to však jiné. Za relativně vyšší cenu (cca 65 korun za hlavní jídlo) si můžeme pochutnávat na opravdových delikatesách. Má to však jeden háček - jídelní lístek zcela postrádá obrázky, desítky pokrmů jsou na něm seřazeny abecedně (!) pod sebou, takže bez dobré znalosti indonéštiny je výběr jídla sázkou do loterie. Zde se totiž nejedná o pouhou volbu mezi nudlema, širšíma nudlema, užšíma nudlema, a rýží, vše s kuřetem - tak jako v ostatních restauracích). Na výběr jsou pokrmy s nejrůznějšími druhy masa - dodnes jsme si mysleli, že převážně mořského původu.
To byl ovšem omyl. Dnešek ukázal, že bohatost repertoáru této restaurace je opravdu poctivá. Kromě objednání oblíbeného udanga (tentokrát Udang Cah Jamur), což je kreveta, jsme opět zariskovali, náhodným výběrem zapíchli prst doprostřed jídelníčku a nechali si přinést kodoka (Kodok Goreng Tepung Garing).
Nemalé bylo naše překvapení, když před nás číšník na stůl postavil talíř plný titěrných nožiček obalovaných strouhankou (tepung je strouhanka, to jediné jsme z názvu věděli). Původní majitel roztažených zadních končetin se po zevrubnějším prozkoumání ukázal být zcela nepochybný a jasný - byly to žáby!
Po chvilce počáteční nedůvěry jsme se nebohé tvorečky jali konzumovati (tedy Bohunce to trvalo přeci jen o něco déle - já jsem zkrátka už měl hlad) a po další chvilce jsme konstatovali, že to sice není nikterak špatné, ale že je tam příliš mnoho kostí, samá strouhanka, a téměř žádné maso. Asi nějaké podvyživené indonéské žáby z jakartských kanálů. Bohunka tvrdila, že maso chutná podobně jako kuřecí, což nemohu potvrdit, protože jsem ho v tomto malém množství svými chuťovými kanálky vůbec nezaznamenal.
Každopádně vím, že příště si už kodoka nedám, protože kostičky mi i při veškeré snaze neustále v puse praskaly a musel jsem je pak po malých kousíčkách vybírat, což mně ale vůbec nebavilo.
Nevadí, nové věci je potřeba zkoušet, od toho tady přeci jsme...