Autobusem tak trochu jinak aneb o tržním sociálním systému

Kulturní šok čeká na cestovatele Indonésií hned při příchodu na autobusové nádraží. Je totiž okamžitě obsypán hordou autobusových "naháněčů", kteří se tváří, že ať už chce příchozí jet kamkoliv, právě ten jeho autobus je zrovna na odjezdu a další už dnes nejede, a tak je potřeba za každou cenu okamžitě urychleně nastoupit, aby se autobus na odjezdu náhodou o pár vteřin nezpozdil oproti jízdnímu řádu. To je však samozřejmě nesmysl, nic takového jako jízdní řád tady není, a toto chování je jenom jakousi obchodní taktikou v konkurenčním prostředí, kdy do jedné destinace odjíždí ve stejný čas několik různých, vzájemně si konkurujících dopravců.

Indonéský "bis" neboli autobus, většinou meziměstský

Hru na právě odjíždějící autobus hrají nejen nádražní naháněči, ale i řidiči autobusů, kteří mají neustále nastartovaný motor a túrují jej jakoby se chystali každou chvilku zařadit jedničku a odjet. Jedničku pak dokonce skutečně zařadí, ujedou 1-2 metry, ihned nato ovšem zařadí zpátečku, ujedou stejné 1-2 metry nazpátek a hra se opakuje od začátku. Nově příchozí cestující tak získají opravdu naléhavý pocit, že jejich autobus zrovna odjíždí a nechají se zviklat k nastoupení k tomu, kdo křičí nejhlasitěji, nedbaje na cenu či vzhled autobusu. Takováto hra na chytání cestujících může někdy trvat i hodinu, přičemž po celou tu dobu je autobusové nádraží dále syceno výfukovými plyny (mimochodem mně napadá, že zápach výfukových plynů je něčím, na co už u nás člověk nenarazí a nebýt cesty do rozvojové země tak by si to ani neuvědomil).

Cesta indonéským autobusem třídy ekonomi - což je samozřejmě ta nejlevnější - je zážitkem sama o sobě. Stejně jako v Indonésii neplatí v podstatě žádná omezující pravidla pro silniční provoz, tak zřejmě neplatí ani téměř žádná omezení pro chování pasažérů v autobuse. Výsledkem je neuvěřitelný nepořádek, odpadky a kusy potravin povalující se všude okolo po interiéru vozidla, což vzhledem k tomu, že autobusy nejsou pravděpodobně nikdy uklízeny, do nich láká šváby (na jejich hemžení v temných prostorech pod nohama člověk zkrátka nesmí myslet), a jednou jsme dokonce v interiéru autobusu viděli i myši. To by však na indonéských autobusech zdaleka nebylo to nejhorší. Daleko nepříjemnějším průvodcem na cestách je všudypřítomný protivný, štiplavý, dusivý cigaretový kouř. Ano, v indonéských autobusech se zcela běžně kouří. Jak potom vypadá několikahodinová, neřku-li třeba celodenní cesta takovýmto autobusem, si již jistě dokážete představit sami.

Je však potřeba upozornit, že v autobusech vyšších tříd (zvaných business a executif) to není o mnoho lepší - někdy dokonce právě naopak. Měly by sice být všechny klimatizované, ovšem klimatizace je často porouchaná, což dělá z autobusu jeden neodvětrávaný zapařený skleník s teplotou okolo čtyřicítky a zážitek z cesty takovýmto vehiklem je pak přímo hororový. Zvláštní však je, že si na to nikdy nikdo nestěžuje, nikdo nechce vrátit příplatek za klimatizovaný autobus, když je klimatizace porouchaná - to je něco, co asi opravdu nikdy nepochopím. Nemluvě o tom, že ostatní neduhy, popsané v předchozím odstavci (tj. špína a kouření), se v těchto dražších autobusech vyskytují také.

Ale aby tento popis nevyzněl tak úplně negativně, musíme podotknout, že, stejně jako všude jinde i zde výjimka potvrzuje pravidlo, a tak se najde tu a tam nějaký ten spoj, na kterém si cestující užije komfortu blížícího se evropským standardům v autobusové dopravě. Týká se to zejména několika málo turističtějších oblastí jako je např. Bali (dálkové autobusy na trase Jakarta-Denpasar), nebo například na Sulawesi na trase Makassar-Rantepao, apod.

Dalším zajímavým, veskrze nezapomenutelným, a mnohdy nakonec i relativně užitečným rysem indonéské autobusové dopravy jsou "nabízeči". V podstatě při každém zastavení autobusu - a to nejen na autobusovém stanovišti či zastávce, ale například i na křižovatkách - do něj naskočí několik nabízečů a začnou vykřikovat popis svého nabízeného sortimentu. Tím může být naprosto cokoliv, od hřebenů, tužek, kalendářů a dalších kancelářských potřeb, přes ponožky, dětské trička a jiné kusy oděvů až po knihy (většinou náboženského charakteru) a nebo - a to bývá nejčastější - jídlo a pití.

Zpočátku jsme měli tendenci, získanou každodenní neblahou cestovatelskou zkušeností se všudypřítomnými podvodníky, každého, kdo nám něco vnucoval, automaticky odmítat a ani jsme nepřemýšleli nad jejich nabídkami. Postupně jsme však zjistili, že jejich ceny bývají neobyčejně dobré, a to pohodlí, když si člověk může přímo v autobuse aniž by vystoupil pořídit něco k jídlu a pití, by se dalo s troškou fantazie a velkou dávkou tolerance přirovnat k našim luxusním vlakům s jídelními vozy.

Kromě nabízečů pak do autobusu často naskakují i "baviči". Někdy je jeden, jindy dva; někdy je to muž, jindy žena nebo dokonce dítě; někdy má jako hudební nástroj kytaru, jindy bubínek, nebo třeba jen hřeben či prázdný kelímek od jogurtu. Ale jedno mají baviči společné - zpívají. Kvalita zpěvu se však - pokud mohu soudit s ohledlem na své velmi omezené schopnosti v této oblasti - různí. Většinou je to natolik hrozné, že skřípající faleš pozná i člověk s hudebním hluchem mého kalibru. Výjimečně se však mezi zpěváky objeví i poměrně zajímavé hlasové projevy, svědčící o nemalém talentu.

Po nějaké době strávené cestováním po Indonésii jsme však vypozorovali jeden velmi zajímavý úkaz - totiž že místní cestující finančně přispívají všem bavičům téměř bez rozdílu a bez ohledu na kvalitu jejich projevu. Příspěvky "do klobouku" dávají i těm nejhorším břídilům a trapitelům okolních uší. Brzy jsme si uvědomili, že zde zřejmě ani tak moc nejde o to, jaký výkon baviči předvedou. Celá tato maškaráda má tak trochu jiný rozměr - je to vlastně jakási záchranná sociální síť, vzniknuvší spontánně (dalo by se dokonce říct "tržním způsobem") v zemi, kde není poskytována centrálně, všemocným a vševědoucím státem. Chudý člověk, který nemůže najít práci, ale je natolik soudný že nechce jen tak bezmocně žebrat, se - nemaje záchranné ruky státem poskytovaného sociálního systému - uchýlí k této bavičské "profesi" a spoléhá na solidaritu a sociální cítění svých spoluobčanů. Svým vystoupením vlastně říká: "jsem chudý, bez práce a nemám co jíst a předstupuji před vás, kteří jste na tom líp, protože si můžete dovolit cestovat z jednoho místa na druhé, a jistě se tedy můžete se mnou podělit o nějaký ten šesták."

A opravdu to funguje! V Indonésii člověk v podstatě nevidí žebráky či jiné ubožáky na samém dně lidské existence. Drtivá většina Indonésanů je sice chudá - tedy po pravdě řečeno měřeno našimi měřítky je VELMI chudá - ale v podstatě nikdo zde nežebrá. A to je řekl bych dobře.

Tento nestátní sociální systém však patrně není přenositelný do západní civilizace - suchopárná a upjatá mentalita "civilizovaného" západu by zřejmě pohled na takovéto tragikomické výjevy neunesla.