Historka o špuntu
Autobusy Transjakarta jsou komfortní klimatizované autobusy, pohybující se po městě ve zvláštních vyhrazených jízdních pruzích, pohodlně míjejíce okolní nekonečné zácpy a zajišťujíce tak rychlý a pohodlný způsob dopravy po metropoli. Jízdenka se podobně jako v našem metru vždy kupuje už před vstupem do zastávky, která je uzavřeným prostorem obklopeným prosklenými stěnami s dvoukřídlými prosklenými dveřmi pro nástup do autobusu. Dveře se otevírají po příjezdu autobusu do zastávky, někdy automaticky, ale většinou "na lidský pohon". Po vstupu do zastávky již není jiné cesty ven než těmito dveřmi směrem do autobusu. Problém na takovéto zastávce pak nastane v okamžiku, kdy tempo přílivu lidské masy dovnitř na nějakou dobu převýší tempo jejich odlivu směrem ven do přijíždějících autobusů. V tom okamžiku se v prostorách zastávky, jak už dříve v obdobné situaci zjistil Cimrman, začnou hromadit pasažéři.
Drsný řidič autobusu Transjakarta
A přesně toto se stalo dnes. Při našem příchodu už se v prostorách zastávky mačkalo několik desítek lidí, a během dalších cca. 10-15 minut se jejich počet více než zdvojnásobil a zastávka se dokonale ucpala. Lidé stáli ve dvojstupech namačkáni jeden na druhého, byznysmeni v kravatách vedle umouněných dělníků v montérkách či studentek v kraťasech a vietnamkách. Tyto dvojstupy se vinuly zastávkou jako dlouhý kličkující had, vedeni zábradlím, které štrúdly nutilo udělat několik zákrut než se dostaly ke dveřím k přijíždějícím autobusům.
Obvyklý interval příjezdu autobusů, který v tuto dobu zvládne dostatečně rychle odbavovat příchozí, je něco mezi dvěma a třemi minutami. Dnes však přijely za poslední půlhodinu jen asi tři autobusy. Dokážete si takovou situaci představit? Stojíte beznadějně uvězněni uprostřed davu stovek Indonésanů, kteří vám nesahají ani po prsa, a vaše blonďatá hlava a bledá pleť na jejich pohledy působí jako neodolatelný magnet. Ze všech stran se na vás upírají stovky očí. Nic jiného než stát a zírat se v takovéto situaci ani dělat nedá a kam jinam by se měli Indonésani koukat než na takovéto exotické zjevení, jehož přítomnost v těchto místech je něčím zcela mimořádným? Jsou to skutečně zvláštní chvilky, které v člověku na dlouho zanechají stopy.
Vždy když konečně nějaký autobus přijel, dala se celá masa do pohybu jako jeden muž. Personál, obsluhující otevírání šoupacích dveří, musel spíše než na připravenost autobusu reagovat při načasování jejich otevírání na sílu tlaku ze strany cestujících, která každým okamžikem hrozila dveře prolomit. Po jejich otevření došlo nejprve k proražení lidského špuntu, který mezi dveřmi vznikl díky zvýšené koncentraci lidských těl, způsobené soustředěným tlakem ze všech směrů do jediného místa, slibujícího únik z neklimatizovaných a neodvětrávaných prostor zastávky.
Po uvolnění špuntu se lavina nezadržitelně dala do pohybu a nedokázal jsem si představit, že by ji jakákoliv síla dokázala zastavit. Kupodivu se ji však zastavit podařilo. Otvírači dveří totiž přišel na pomoc kolega a společnými silami zesílili tlak na dveře natolik, že proud lidských těl dveřmi doslova odřízli.
Když se po několikátém otevření dveří a prolomení lidského špuntu dveře konečně zavřely až za našimi zády, oddechli jsme si. Teplota uvnitř zastávky za tu půlhodinu totiž stihla dosáhnout hodnot pro Evropana zcela nesnesitelných. Potí se už i Indonésani a to znamená, že to začalo být skutečně vážné.
Nejfantastičtější na této historce je ovšem něco jiného. Je to fakt, pro obyvatele české kotliny naprosto nepředstavitelný a nepochopitelný. Totiž že zde za těchto okolností vůbec nikdo nenadává, netváří se nasupeně a podrážděně a nemračí se na ostatní. Naopak - většina cestujících je veselá a usměvavá, tak jak je to v Indonésii naprosto běžné. Jako by ani nebylo toho nedýchatelného vedra, díky kterému všem vyrážejí krůpěje potu na tváři a na krku, jako by nebylo masy lidských těl, neúprosně tlačící ze všech stran, a jako by nebylo těch žďuchanců a ústrků, kterými vás nechtěně častují spolucestující ze všech stran. Jak to ti Indonésani jenom dělají, že jsou pořád tak dobře naladění?
Není toho moc, čemu se od Indonésanů můžeme učit, ale o to je to těžší. Zkusím si tuto příhodu se špuntem zapamatovat a vzpomenout si na ni, až se budu nalézat v přeplněném autobuse, nebo v nějaké nekonečné frontě. Zkusím si vzpomenout na ty jejich vysmáté tváře a řeknu si:
"Nač se trápit a zbytečně se rozčilovat? Učme se od našich indonéských vzorů!"