Bankovní služby tak trochu jinak (část II.)
Začínáme na tom pracovat hned zrána, abychom vše stihli - vždyť banky z neznámých důvodů zavírají přepážky pro veřejnost každý den už ve 14.30. První hodinu trávím tím, že s Ibu rozebírám postup, jak celou operaci provést. Není to totiž tak jednoduché, jak by se mohlo zdát, pokud nechcete přijít o hodně peněz. Naše firma má dva účty - jeden v amerických dolarech a jeden v indonéských rupiích. Převod z dolarového účtu na účet v jiné bance je zpoplatněn horentní sumou 20USD. Budeme tedy raději platit hotově.
V úvahu však nyní přichází dvě varianty - přímý výběr dolarů z dolarového účtu a nebo konverze dolarů na druhý firemní účet vedený v rupiích, následný výběr rupií a jejich směna za dolary ve směnárně (v bance se směnit nedá, banka přeci není směnárna, to dá rozum, že). Záleží na aktuálním kurzu dolaru, zda je díky poplatkům výhodnější varianta první nebo druhá. Zdá se vám to bláznivé? Vítejte v Indonésii.
Dnes naštěstí vychází výhodněji ta jednodušší varianta. Musíme tedy zajistit přímý výběr dolarů z účtu. Na první pohled se může zdát, že jde o prostou operaci. To by se však nesmělo jednat o Indonésii.
Ibu nejprve asi dvě hodiny připravuje potřebný papírový arzenál pro tuto náročnou operaci. Dalších třicet minut nám trvá kontrola a schválení připravených dokumentů, plus podpis jednoho z jednatelů, který je oprávněn podepisovat firemní příkazy. Potud vše funguje nebývale svižně.
Avšak druhý jednatel, který rovněž musí podepsat, aby příkaz byl platný, sídlí v partnerské firmě na opačné straně Jakarty. Ibu tam tedy vysílá našeho firemního poslíčka se všemi těmi příkazy k úhradě, šeky a dalšími papíry. Poslíček si to tedy vesele uhání přes Jakartu na svém mopedu, obratně kličkuje v nekonečných zácpách na šestiproudých silnicích, a ani ne za čtyři hodinky se šťastně vrací zpět i s podpisy.
Ibu však mezitím zjistila, že z jedné faktury zapomněla odečíst daň (ano, daň si odečítá sám odběratel z dodavatelských faktur a platí tak dodavateli částku, kterou si sám vypočte!), a tak bleskově vystavila nový příkaz a starý stornovala. Tím však byla způsobena první "ztráta bodů" - tento dodavatel již dnes své penízky nedostane, protože podpisy obou jednatelů už dnes dohromady nedáme. Snad zítra, Inš-Alláh.
Po návratu poslíčka se Ibu vrhá na podepsané papíry a uhání s nimi do banky, což stíhá na poslední chvíli před zavřením. Hurá!
Avšak ouha - ne nadarmo se říká, nechval dne před večerem. Vyskytl se malinký problémek - banka nemá drobné! Vedou pouze stodolarové bankovky. Indonésane, co teď? A tak Ibu, aby zachránila situaci a platby se neopozdily, zvolila záchranné řešení - vybere z banky celou "kulatou" částku s tím, že zbývajících 15 dolarů z rozdílu bance určitě ještě dnes vrátí! A světe div se - banka nejenže souhlasila, ale dokonce oněch 15 dolarů Ibu půjčila "bez papírů", pouze na dobré slovo! Prostě je bance vrátí, až bude mít cestu kolem.
Ibu pak vzápětí - jako již mnohokrát v minulosti - nevědomky a v dobré víře provedla další znepřehlednění stavu firemních závazků/pohledávek a cestou zpět do firmy v nejbližší směnárně směnila své vlastní soukromé peníze za 15 USD a po návratu do firmy vyslala opět poslíčka na výlet, aby těch jejích 15 USD vrátil důvěřivé bance.
Když jsme si ke konci pracovního dne nechali od Ibu se zatajeným dechem vyprávět tento příběh, spráskla Bohunka na jeho konci ruce se slovy "A jak ti teď máme zaplatit těch 15 dolarů - dolary v hotovosti nemáme a jakým proboha kurzem ti to asi mám přepočítat na rupie, když na to ani nemáš doklad?".
Ibu se však nenechala vyvést z rovnováhy: "Jen klid, vše je vyřešeno. Řekla jsem dodavateli, kterému ty dolary dlužíme, aby - až si půjde pro své penízky - s sebou určitě nezapomněl přinést drobných 15 dolarů, protože mu dáme tu vybranou kulatou částku a on mi 15 dolarů vrátí."
Bohunka padá do mdlob, když si představuje, jak to asi bude dávat do účetnictví.
"Vítej v Indonésii", napadá mne v duchu, ale nahlas raději nic neříkám, nechci zbytečně brnkat na jemné předivo našeho manželsko-pracovního vztahu.