Barevná jezera sopky Kelimutu
Sotva vkročíme na pevnou zem, už se na nás vrhá tradiční klubko naháněčů a nabízečů dopravy. "Hello Mister! Transport?!" doléhá na nás ze všech stran křik agilních mužíků s bemy (angkoty), odžeky i bečaky. Všechny jejich nabídky rozzlobeně odmítáme, protože požadovaný desetinásobek ceny, než jakou platí místní, nám přijde velmi nespravedlivý, ba přímo drzý. Je vidět, že se vracíme do částí Indonésie, kam už občas turisté zavítají, se všemi negativními důsledky, které to s sebou nese. Trvalejší přítomnost turistů zcela nezadržitelně způsobuje růst cen a pokles ochoty místních obyvatel k jakýmkoli kompromisům. Většina turistů na nějaký ten šesták příliš nedbá a nevědomky tak konzumované služby znatelně zdražuje pro všechny následující příchozí. Domorodci získávají obraz turisty jako pohádkově bohatého člověka, který rád platí bláznivě vysoké ceny za cokoliv, a tuto šablonu pak hbitě aplikují na každého cizince, který do jejich kraje zavítá. Tento stereotyp však z principu podporovat odmítáme, a tak se vydáváme na strastiplnou cestu do města pěšky.
Slunce máme téměř v nadhlavníku, teplota a vlhkost nabývají přímo závratných hodnot a dvacetikilové batohy na zádech nám drtí ramena. Šineme se po rozžhaveném asfaltu co noha nohu mine a pot se z nás jen řine. Bema naplněná cestujícími postupně projíždějí okolo nás a jejich řidiči na nás vesele mávají z okýnek. Nikdo nezastaví a nesleví z požadované ceny.
Po dvaceti minutách soužení se dostáváme mezi první domky ve městě a po další chvilce okolo nás projíždí bemo městské dopravy. Mávnutím jej zastavujeme, dojednáváme tentokrát již rozumnou cenu a s úlevou nastupujeme do stínu pod jeho střechou. Netušíme sice, kam bemo jede a jak se dostat na autobusové nádraží, ale ono už se to nějak vyvrbí. Rádi bychom se sice ještě dnes dostali do města Moni ve floreském vnitrozemí, na úpatí sopky Kelimutu, kterou hodláme jako poslední indonéskou sopku zdolat, ale naštěstí nás netlačí čas, a tak necháváme události prostě jen tak plynout. Toto je ten nejlepší, a dlouhodobě rovněž jediný snesitelný způsob cestování Indonésií. Nespěchat, nad ničím se nerozčilovat a nechat osud řídit naše cesty.
Městečko Ende nemá, jak se zdá, žádné centrum. Vidíme pořád jenom další a další ulice a další a další domečky domorodců. Řidič bema nás vysazuje kdesi na opačném konci města řka, že tady máme počkat, že nám odtud určitě pojede ten správný navazující spoj. Nevíme sice, jestli pochopil, kam vlastně chceme jet, ale nic jiného nám nezbývá. Stojíme sami opuštěni na kraji cesty s téměř nulovým provozem a čekáme. Ale nebyla by to Indonésie, kdyby tyto věci okolo dopravy nefungovaly. Netrvá to ani deset minut a na obzoru se objevuje jiné bemo, jehož řidič na náš požadavek "stasijon bis" chápavě pokývá hlavou a pokyne ať si nastoupíme. Opět neřešíme to, zda nás správně pochopil, i když víme, že heloumistři kývají zásadně na všechno, ať už rozumí či nerozumí. Prostě uvidíme.
A opravdu, po čtvrthodině cesty se ocitáme několik kilometrů za městem na malém autobusovém nádraží, kde už ve stínu polehává několik desítek čekajících domorodců. Tak jsme tady asi správně, a možná nám i ještě dnes něco pojede. Chvíli se okolních postaviček zkoušíme vyptávat na spojení směrem na Moni, ale míra oboustranného dorozumění je velmi nízká, asi jsme nenarazili na ty správné jedince, a tak toho raději necháváme a prostě jen čekáme. Dlouhou chvíli si ukrátíme obědem, dá-li se to tak nazvat. U jediného místního stánku "kaki lima" si dáváme tradiční mie bakso (nudle s vodou a dvěma "snad" masovými knedlíčky), které je samozřejmě jedinou nabídkou zdejšího repertoáru. Jako (možná) jediné jídlo dnešního dne sice nic moc, ale rozhodně lepší než nic. Když už ničemu jinému, tak skromnosti ve stravování už jsme se od místních obyvatel stihli naučit.
Po půl hodině nám okolosedící naznačují, že minibus, který právě přijíždí, je ten náš. Z vesela se hrneme dovnitř, ovšem to ještě netušíme, že jsme vůbec nemuseli spěchat. Stojíme tam totiž na prudkém slunci ještě další hodinu. Autobus se postupně naplnil až k prasknutí, takže ani nemůžeme vyjít ven nadýchat se čerstvého vzduchu, abychom nepřišli o místa k sezení, a tak tam jen sedíme na té výhni, namačkaní jako sardinky a propocení jako slanečci, a modlíme se, aby už vyjel a spásný vánek nás zbavil toho horkého utrpení. Řidič na nás v jednu chvíli vyzkoušel známý trik "zaplaťte další dvě jízdenky a vyjedeme hned", ale známe svoje lidi a víme, že by stejně nevyjel, a tak tam jen sedíme a mlčky trpíme. Opět vidíme, že se už vydatně potí i místní, a tak je jasné, že výheň je skutečně mimořádná.
Když se lidskými těly zaplní i poslední volné místečko mezi dveřmi, několik dalších pasažérů si nastoupí ještě na střechu, někam tam co máme batohy přiváže dvě prasata a autobus konečně startuje a vyjíždí. O cestování autobusem po ostrově Flores jsme četli pár výstražných článků a je to opravdu tak. Cesta se neuvěřitelně klikatí, neustále přejíždíme z hlubokých údolí vysoko na svahy hor, řidič řeže zatáčky na strmých srázech jakoby to měla být jeho poslední jízda v životě a slabší jedinci mají problém udržet v sobě obsahy svých žaludků. Nám je však fajn a jsme rádi, že sedíme a okýnkem na nás alespoň trochu fouká.
Navečer jsme v Moni a během chvilky se ubytováváme. Je to tady zjevně na turisty připraveno, sopka Kelimutu je jedním z největších indonéských lákadel, a tak není problém si najít ubytování nebo něco k snědku. Domlouváme ještě pronájem motorky na zítřek a znaveně uléháme pod moskytiéru k zaslouženému odpočinku.
Ráno vstáváme hodně brzy, abychom stihli na motorce vyjet až na sopku ještě před svítáním. Asfaltová cesta vede až těsně pod vrcholek, kde je parkoviště a na kráter se jde posledních pár set metrů pěšky. A je to opravdová nádhera.
Sopka Kelimutu vytvořila ve svém kráteru tři barevná jezera. Ta jsou zcela mimořádná a ojedinělá tím, že nejenže má každé z nich jinou barvu, ale dokonce se jejich barvy v nepředvídatelných intervalech mění. Tyrkysová, čokoládově hnědá, a černá jsou aktuální barvy jezer, ale ještě před několika lety to údajně byly modrá, kaštanová a tmavě zelená. Způsobují to prý zřejmě minerály uvolňující se pod jezery vulkanickou činností, ale zcela uspokojivě tyto principy nikdy vědci vysvětleny nebyly. Podívaná je to však úchvatná. Dokonce se nám povedlo jezera následně vyfotit i z letadla, když jsme Flores opouštěli, a tento pohled z výšky je ještě více fascinující než ze země. Jezera jsou totiž vidět všechny tři, což ze země nejde, a teprve tak vyniknou v celé své kráse.
Podle původního plánu jsme si z Floresu ještě chtěli "odskočit" na ostrovy Komodo a Rinca, kde žijí největší ještěři světa, varani komodští. Údajně jsou to jediná místa na světě, kde tito veleještěři žijí. Avšak vzhledem k tomu, že jsme zrovna takové draky viděli "na konci světa" na ostrově Hoga, a vzhledem ke zkušenostem s cestováním na Floresu, jsme od tohoto plánu upustili. Raději si půjdeme řádně zalenošit na nějakou pláž, toto je přeci jen činnost, které jsme se po celou dobu našeho putování indonéským souostrovím věnovali snad až příliš málo. Přitom je to způsob, jakým většina našich českých vrstevníků tráví celou dovolenou.
Posledních pár dní v Indonésii tak trávíme na pláži nedaleko Maumere na severu Floresu, kde si užíváme zaslouženého odpočinku a klidu. Chatky "Sunset Cottages" na Waiterang Beach jsou přesně tím správným místem pro takovýto odpočinek. Majitelé kempu jsou milí a velmi pohostinní, ceny příznivé a moře nádherně modré a klidné. Koupeme se, ležíme v houpacích sítích, sepisujeme a třídíme myšlenky a postřehy z Indonésie, pojídáme skvělé pokrmy z ryb a sbíráme síly na další cesty. Čekají nás teď totiž další velmi zajímavé a lákavé země jihovýchodní Asie: Kambodža, Laos, Thajsko a Barma. Ale to už je zase povídání pro jinou knihu...
