Cesta lodí Pelni
exotika jen pro nejodvážnější
Odvážné tvrzení, já vím, ale snad už mám přeci jen s čím srovnávat, dopravních prostředků jsem za dobu co cestuji vyzkoušel víc než dost. Pohupoval jsem se na zádech asijského slona, nadskakoval na korbě vrchovatě naloženého náklaďáku na prašných cestách v pouštích západní Afriky, ždímal jsem ze sebe proudy potu zmáčknutý mezi lidmi v přeplněných mikrobusech v zemích Indočíny. Ale žádný dopravní prostředek nebyl tak exotický jako indonéská loď Pelni.
Tedy pokud si pod pojmem 'exotický' představíte stejně jako já něco, co je na hony vzdálené všemu co znáte, něco, co se vymyká jakékoliv představě o běžnosti, něco, co vám dává okusit zcela jiných světů, dává vám nakouknout do odlišných dimenzi lidského života na této planetě. Přesně to a ještě mnohem víc vám přinese plavba na lodi Pelni.
Blíží se poledne a slunce v nadhlavníku se neúprosně opírá do rozžhaveného asfaltu mola. Ačkoliv stojíme na břehu širého moře, nepohne se ani lísteček, vzduch je jako olovo. Zdá se sice, že se nad asfaltovým povrchem mola chvěje a tetelí, ale to je jen opticky klam. Je naprosto nehybný.
Atmosféra je ospalá. V tom vedru ani jiná být nemůže. Kazdy organismus při této teplotě v půdu sebezáchovy přepíná na úsporný režim, aby se nepřehrál.
Na čtyři sta Indonésanů se tlačí v davu okolo nás na břehu a letargicky civí. Ti, kteří nás mají v zorném poli, civí na nás, ostatní jen tak do prázdna. Loď Pelni měla dle hypotetického jízdního řádu odjet z našeho přístavu v 8 hodin ráno. V 9 nám na dotaz pracovníci přístavu sdělili, že přijede v 11. Je 12 a loď stále nikde. A to se bavíme o příjezdu. Dalších několik hodin bude trvat vyložení a naložení nákladu a pasažérů. Dopředu však nikdo není schopen říct, jak dlouho to bude trvat a určit tedy byť jen přibližně v řádu hodin, kdy loď odjede.
Pelni je státem vlastněná a dotovaná společnost, zajišťující námořní dopravu mezi všemi částmi Indonésie. Existuje přes dvacet různých tras vedoucích napříč celým indonéským souostrovím, po nichž jezdí obrovské lodě německé výroby a převážejí pasažéry i náklad. Pelni jezdí do většiny velkých přístavů Indonésie, ale zastavuje i v některých přístavech malých a na své trase tak navštíví i místa, kam by jinak patrně jen tak nějaká loď nezabrousila.
"Hello Mister!" ozývá se směrem k nám znovu a znovu volání z davu. Už se ani neobtěžujeme zvednout oči, natož tak na volání nějak reagovat. Z nepřetržitého indonéského heloumistrování se stala otravná všudypřítomná kulisa. Indonésani okolo nás se potí téměř tak jako my, dnešní vedro je příliš moc i na ně. Stát v těchto podmínkách několik hodin na rozžhaveném asfaltu je asi to poslední, co by si kdokoliv mohl přát. Přesto tady všichni jsme a čekáme na loď, která nás odsud vysvobodí.
Jsme totiž na konci světa. Na tom úplně nejzapadlejším místě této planety. Vždycky jsem si v hloubi duše přál se na nějaké takové místo dostat. A teď se mi dětský sen splnil a na konec světa jsem se dostal. Teď se chci pro změnu dostat odsud pryč, zpátky do civilizace.
Jediný dopravní prostředek, spojující tyto ostrovy se zbytkem světa, je Pelni, která sem každých čtrnáct dní zavítá na své plavbě napříč indonéským souostrovím. Nebýt jí, patrně by byly tyto ostrovy od zbytku světa nadobro izolovány.
Pojednou vzduch rozřízne burácivě zatroubení a na obzoru se objevuje loď. Pelni je tady. Čtyřista heloumistrů okolo nás se probouzí z letargie a začíná čilý ruch. Davem se začínají prodírat nosiči v zelených očíslovaných tričkách, kteří se jako na pokyn vyrojili z budovy přístavu a tlačí se kupředu, aby na lodi byli první. Někdo odkudsi dotlačil pět metrů vysoké železné schodiště na kolečkách, po němž se patrně bude nastupovat.
Loď se blíží jen velmi pomalu. I z té dálky vidíme jak je obrovská. Indonéský Titanic. Když se přiblíží dostatečně na to, aby bylo možno rozlišit jednotlivé lidské postavy, údivem mi padá čelist. Indonéská realita jde daleko za hranice, které je západní mozek ochoten a schopen vytyčit pojmu "přetížená loď". Nevím, jaká je oficiální kapacita této lodi, vím však, že ať už je jakákoli, určitě byla mnohonásobně překročena. Pasažérů jsou plné paluby, visí na zábradlích, posedávají na střeše za komínem a okolo lodního radaru, jsou jich dokonce plné i záchranné čluny.
Po dvaceti minutách netrpělivého čekání loď definitivně přiráží k molu a dveře dvě patra nad námi se otevírají. Schůdky, na kterých už po stranách visí několik nosičů, ještě nejsou přiraženy, ale první nedočkavci z lodě už dveřmi vyhazují na hlavy davu v přístavu svá zavazadla.
V okamžiku, kdy schůdky ke dveřím přiráží, nastane učiněná mela. Nosiči se jako šílení rvou kupředu a nedají nikomu šanci je předběhnout. Chtějí být na lodi co nejdříve, aby tam stihli vyhledat "oběť", které za drobnou úplatu pomůžou vynést zavazadlo do přístavu. Za nimi se tlačí netrpělivý dav, který v průběhu několikahodinového čekání na příjezd lodi jakoby načerpal obrovské množství energie, kterou se teď zřejmě snaží v jediném okamžiku jednorázově napřít do urychleného nástupu na palubu. Zároveň se však ze stejných dveří snaží obdobně početný a netrpělivý dav vystoupit z lodě ven. Výsledkem je neuvěřitelný chaos a tlačenice, ve které je člověk postrkáván tam a zpět, na rychlost a směr svého pohybu davem maje pramalého vlivu.
Nezůstáváme pozadu a cpeme se dovnitř se stejnou vervou, jako ostatní. Stejně jako většina z nich totiž i my máme zakoupen pouze lístek do třídy "ekonomi", což znamená, že čím dřív budeme na palubě, tím lepší můžeme sehnat místo na spaní. Věc se má totiž tak. Na lodích Pelni existují kromě hlavní (myšleno nejpočetněji zastoupené a nejfrekventovaněji využívané) třídy ekonomi i třídy vyšší (první, druhá a třetí), které skýtají komfort v podobě privátní kajuty a jídla v solidní lodní restauraci. Všechny třídy kromě ekonomi se však cenově přespříliš přibližují cenám letecké dopravy, která je v Indonésii směšné levná. Hlavním důvodem cestování lodí Pelni tedy zůstává cenově výhodná třída ekonomi, kde člověk zakoupením lístku získává pouze jakousi vstupenku na loď bez nároku na kajutu či jiné doplňkové služby, přičemž na palubě si pak už musí každý poradit jak nejlépe dovede.
Z informací v turistickém průvodci a útržkovitých příběhů jiných cestovatelů zveřejněných na internetu jsme věděli, že je cesta ekonomickou třídou na této lodi silným zážitkem jen pro skutečně otrlé cestovatele, ale realita opět - jako v Indonésii již tolikrát - mnohonásobně předčila naše očekávání.
Po vstupu na loď se ocitáme v prvním podpalubí a snažíme se vyprostit z davu, abychom se trochu porozhlédli okolo a našli nějaké klidnější místo na spaní. Velmi záhy však zjišťujeme, že nejen nalezení klidného místa, ale i vyproštění z davu je něčím, co je na této lodi zcela nemyslitelné. Lidé jsou totiž úplně všude. Polehávají a posedávají na palubě, na chodbách mezi kajutami, na schodištích, v jídelnách a společenských místnostech a v dalších částech lodi, které ani neumím pojmenovat. Zde však nehovoříme - jak má našinec tendenci si myslet - o všech místech na lodi, na která je povolen přístup. Takovéto rozlišení zde neexistuje. Pasažéři na tomto kolosu zaplnili všechna místa, která se z fyzikálního hlediska zaplnit dají. Využit je každičký decimetr plochy. Jediným místem na lodi, kde zatím nejsou pasažéři, je kapitánský můstek, a ani to není definitivní. Všude, kam oko dohlédne, jsou rozloženy celé rodinky i s dětmi a člověk tak má možnost (pokud by ji tedy ještě měl sílu a chuť využít) pozorovat ty nejroztodivnější výjevy z indonéského rodinného života. Kojením či konejšením křičících nemluvňat počínaje, přes hraní dětí předškolního věku a klany puberťáků potloukajících se po lodi s kazeťákem přes rameno, vyluzujícím maximální možnou hlasitostí aktuální indonéské pop-hity, až po vetché stařenky sotva se držící na nohou, o nichž je naprostou záhadou jak mohly zdolat prudké přístupové schodiště na loď a zmítání v davu.
Pro ekonomi byla původně vyhrazena dvě nejnižší patra, oddělená od zbytku lodi železnou mříží, přesně tak jak jsme to viděli ve slavných dramatických filmových scénách z podpalubí Titaniku. Avšak indonéská praxe je jiná. Neexistují vyhrazené či zakázané zóny a ekonomi cestující zde brzy zjistili, že existují "boční cesty" do vyšších pater, na nichž žádné mříže nejsou, a zaplavují tak doslova celou loď, aniž by jim v tom (tak trochu překvapivě) kdokoli bránil. Každý se snaží najít co nejlepší místo, na kterém by trávil dny a noci, protože překonání jedné trasy Pelni od počátku do konce trvá dva i více týdnů. Loď se tedy pro cestující stává doslova dočasným domovem.
V ekonomi zóně v podpalubí se nalézají jakési společně noclehárny vybavené tvrdými matracemi, které jsou neuvěřitelně přeplněné lidmi a jsou špatně větrané, takže je tam nedýchatelné a upocené vedro. Nacházejí se tam rovněž veřejné záchodky a sprchy, jejichž podrobným popisem raději nebudu tento text znehodnocovat. Někteří nesmělejší cestující však zřejmě neví, že můžou ekonomi zónu opustit a najít si místo na spaní někde ve vyšších patrech. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč by někdo dobrovolně v těchto smradlavých a horkých prostorách zůstával, když si může lehnout na palubu, kde větřík příjemné profukuje, nebo dokonce na jednu z chodeb ve vyšších třídách, které jsou klimatizované.
Když jsme poprvé vkročili na palubu Pelni, dlouho jsme bloudili tímto fascinujícím panoptikem indonéské společnosti, přičemž jsme čelili nebývalému přílivu "heloumistrování" na naši adresu. Fascinace heloumistrů naším zjevením na lodi je totiž patrně stejného řadu, jako naše fascinace výjevy, které jsme spatřili na lodi. Během chvilky jsme si uvědomili, že strávit cestou na této lodi celý den a noc, obklopeni stovkami heloumistrů, jejichž jedinou činností po celou dobu cesty je civět na nás a pozorovat a detailně studovat každičký náš pohyb, bude ještě náročnější, než jsme si doposud připouštěli. Odhodlali jsme se tedy k záchrannému manévru. Vstoupili jsme na kapitánský můstek, oddělený od zbytku lodi zavřenými vrátky s velkým červeným nápisem "Nevstupovat", který byl doposud - snad jako poslední místo na celé lodi - ušetřen záplavy ležících lidí. Doufali jsme přitom, že tak jako nás naše bílá pleť na většině míst na lodi diskriminuje negativně a vystavuje nás všudypřítomné nepříjemné pozornosti spolupasažérů, tak by nás tady mohla diskriminovat pozitivně a mohli bychom být posádkou na můstku milosrdně ponecháni. A skutečně, povedlo se. Přítomní důstojníci si nás jen letmo prohlédli a nevěnovali nám více pozornosti, a tak jsme se na můstku zabydleli a protože jsme zde byli i relativně odstíněni od zírání ostatních cestujících (ale opravdu jen relativně), rozhodli jsme se tam strávit celou cestu.
Ukázalo se to jako velice dobrý tah a pro bělocha takřka jediný možný a snesitelný způsob cestování Pelni. Základnu na kapitánském můstku jsme proto použili na všech dalších cestách Pelni a vždy se nám to osvědčilo. Jednou nás dokonce jeden z důstojníků vzal na prohlídku kokpitu a ukazoval nám všechny stroje, přístroje a zařízení, co jich tam k řízení lodi jenom mají. Heloumistři si až k nám na můstek téměř nikdy netroufli. Jen tu a tam se někteří odvážlivci tvářili, že jdou kouřit a sedli si na zábradlí můstku právě tak, aby měli na nás ničím nerušený výhled, který celou dobu kouření beze zbytku využívali. Připadali jsme si jako v zoo, ale byli jsme rádi, že jsou to jen ojedinělé excesy a ne vytrvalé zírání non-stop, kterému bychom byli vystaveni kdekoliv jinde na lodi.
Jedinou výjimkou, kdy se pasažéři hromadně odvážili přímo až za námi na můstek, byla právě naše dnešní cesta, z Wanči do Ambonu. Loď je přeplněná až k prasknutí a pasažéři, mačkající se všude těsně jeden na druhého, si brzy všimli, že nám náš troufalý plán s kapitánským můstkem prošel. Dokud jsme vzhůru, netroufají si, ale jakmile se setmělo a my jsme ulehli ke spánku, během chvilky se poslední volné kousky podlahy okolo nás zaplnily spícími lidmi. Naštěstí se však většina z nich hned druhý den po probuzení zase odebrala zpět ke svým rodinám, patrně přeci jen z úcty a ze strachu před hněvem kapitána či jiného důstojníka, takže se nám daří obtěžující očumování ze strany heloumistrů udržet na přijatelné úrovni po celou dobu plavby.
Dalším nepříjemným průvodcem na těchto cestách širým mořem nám však jsou švábi. Tito čiperní rezaví tvorečkové jsou vám úplně všude - samozřejmě nejen na lodi Pelni, ale vůbec ve všech indonéských městech a vesničkách, která jsme kdy navštívili. Ale tady na lodi jsme jim díky spaní na podlaze přeci jen ještě o něco blíž a jejich množství je nebývalé, patrně díky nesmírnému množství špíny a odpadků, které zde lidská masa produkuje. O to nám je jejich přítomnost více nepříjemná, a ačkoliv víme, že nejsou nebezpeční, pokaždé, když v noci vedle sebe na podlaze vidíme pohybující se stín, nervózně je odháníme, jakoby to byli komáři.
Když jsme zmínili ty odpadky: ty jsou další věcí, která nás při plavbě na Pelni doslova šokovala. Na celé lodi totiž nejsou - stejně jako v celé Indonésii - žádné odpadkové koše. S odpadky se zde nakládá tak, jak to příroda lidi kdysi naučila. Tedy se odhazují kamkoli hned v okamžiku svého vzniku. Tím "kamkoli" je na moři samozřejmě voda. A tak může úpící našinec každých pár vteřin vidět, jak se z některého z mnoha pater lodi snáší k azurově modré křišťálové vodě nádherného indonéského moře další a další igelitový pytlík plný pro přírodu zcela nestravitelných předmětů, jako jsou sáčky od bonbónů, prázdné plastové lahve či polystyrénové krabičky, ve kterých se na lodi rozdávají tepla jídla.
Pak našinec alespoň s malým uspokojením pozoruje příslušníky úklidové čety, která neustále pročesává celou loď a zbavuje ji těch nejhorších nánosů odpadků, aby mezi nimi lidé svou cestu vůbec přežili, v duchu mu blahořečí a říká si, že naštěstí alespoň někdo zachovává zdravý rozum a ostrůvek civilizovanosti ve vlnách barbarství. Když tu vtom uvidí, že uklízeč, který již zcela naplnil svůj igelitový pytel nasbíranými odpadky až po okraj, jej bez sebemenšího zaváhání katapultuje přímo do moře. Jen těžko se pak člověk může romanticky a zasněně dívat na odlesky zapadajícího slunce v houpajících se vlnách oceánu, když za lodí, na které pluje, zůstává nejen brázda, rozčeřená lodními šrouby, ale i nepřehlédnutelná a hlavně na rozdíl od ní nemizící fronta hromádek plastového odpadu plovoucích na hladině.
Kromě zmíněné znepokojující společnosti lidských i hmyzích spolucestujících probíhají plavby na Pelni nadmíru klidně a pokojně. Příď lodi se neochvějně zakusuje do moře a loď se pohybuje kupředu pomalým, ale stálým tempem, nedbaje na rozmary počasí a náladu moře. Paluba se drží ve vodorovné poloze téměř bez pohybu, takže by člověk ani neřekl, že je vlastně na moři. A tak nám cesta vždy uplynula doslova jako voda a brzy jsme se přiblížili na dohled cíli své cesty. Na jedné z našich plaveb lodí Pelni však bylo i přistání velkým překvapením. Když jsme se totiž dostali posledních pár desítek metrů od mola, dal kapitán pokyn důstojníkům a loď, místo aby začala provádět přistávací manévr, zůstala stát od břehu doslova coby kamenem dohodil a nejevila tendenci přistání dokončit. Říkali jsme si, že to nic není, že to jen kapitán čeká, až se nám odklidí z cesty těch pár bárek, pokojně kotvících mezi naší obrovskou lodí a přístavním molem. Brzy nás však začalo znepokojovat to, co jsme viděli že se odehrává dole. Lidé totiž začali vystupovat do loděk, které přirazily těsně k trupu naší lodi, a které je pak začaly rozvážet směrem ke břehu. Nervózně jsme se zeptali nejbližšího důstojníka co se děje a proč nepřistáváme, načež nám tento s klidem odvětil, že se nepřiráží, protože na to prostě není čas a máme si vysednout do loďky stejně jako ostatní. Už opomněl podotknout, že vychytralí převozníci od svých obětí hodlají inkasovat poplatek ve výši pětiny ceny celého lístku za dvoudenní plavbu.
Plavba lodí Pelni se pro mne stala legendou. Ultimátním indonéským zážitkem. Podává obraz celé této neuvěřitelně dvousetmiliónové země, vměstnaný na palubu jedné jediné obří lodi.
Pelni, to je Indonésie v kostce. Ta skutečná, práva Indonésie.