Cesta na konec světa
Takto začíná naše putování těmi nejodlehlejšími místy Indonésie, jaká si jen lze představit. Putování za koncem světa.
Přesun z Makassaru, "hlavního města" ostrova Sulawesi a jedné z hlavních dopravních tepen Indonésie, na ostrůvek Hoga, zapomenutý uprostřed širých moří v souostroví Tukangbesi několik set kilometrů jihovýchodně od Sulawesi, nám trval více než dva dny a dvě noci. První noc a dopoledne jsme strávili na palubě obrovské lodi Pelni cestou z Makassaru do Bau-Bau, krátíce si volnou chvíli pozorováním létajících ryb a počítáním pytlů s odpadky, které Indonésani z lodě "uklízejí" přímo do moře. Následně jsme v přístavu Bau-Bau na ostrově Buton nasedli na menší noční loď do Wanči, odkud se dnes odpoledne budeme přesunovat ještě menší loďkou na ostrov Kaledupa, a odtud již konečně úplně nejmenší lodičkou na ostrov Hoga.
Cesta obří lodí Pelni je sama o sobě obrovským fenoménem a nebudu ji teď podrobněji popisovat, protože jí bude později věnována samostatná kapitola. Noční loď do Wanči pak byla vlastně takovou menší pojízdnou noclehárnou. Dřevěné dvoupatrové pryčny vyplňovaly celý prostor prvního podpalubí. Druhé podpalubí pak okupoval obrovský řvoucí a čoudící dieselový motor a vedle něj bylo několik dřevěných budek, sloužících coby velmi primitivní toalety a sprchy zároveň. Potřeba se v nich konala přímo do modravého moře, třpytícího se člověku pod nohama skrz díru vyřezanou do prken paluby. V každé budce pak byly k dispozici dvě nádoby s vodou. Když jsem si tam šel ráno rozespale vyčistit zuby, pochopil jsem, proč jsou nádoby dvě. V jedné se nachází voda slaná, mořská, a slouží zřejmě k očistě toalety po vykonání potřeby, zatímco v druhé je voda sladká, kterou je možno se umývat. To mi však došlo teprve poté, co jsem si začal vyplachovat pastu z úst vodou slanou.
Jen co jsme ve Wanči vykročili ven z přístavu, ihned se nás ujala místní policejní hlídka, naložila nás k sobě do auta a odvezla k nejbližšímu (nebo možná jen jedinému) místnímu hotelu. Vůbec na nic se nás neptali, možná jen proto, že měli pocit že by se s námi dozajista nedomluvili. My se však ubytovávat nehodláme, a tak hned po jejich odjezdu hotel opouštíme k velkému zklamání majitelky, pro niž jsme za poslední dlouhé týdny, možná měsíce, jedinými zákazníky. Odcházíme do nejbližšího warungu, kde si dáváme vynikající rybu, o níž jsme se dozvěděli pouze že se jmenuje "bubara". Odkládáme zde své velké batohy a vydáváme se pak dle informací v průvodci hledat kancelář lodě Pelni. Tam chceme předem zakoupit lístky na spojení, které by nás později mělo dostat z těchto odlehlých míst zpět do civilizace.
Není to však tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Protože je Wanči díky své odlehlosti turisty navštěvováno jen velmi sporadicky (jsa na místě, člověk má dokonce chuť tvrdit, že až sem snad vůbec žádní turisté nikdy nemohli dorazit), jsou instrukce v průvodci k nalezení této kanceláře jen velmi kusé, a tak se musíme odhodlat ke kroku, který je v Indonésii vždy velmi riskantní, a to - spolehnout se na informace náhodných kolemjdoucích.
Tyto obavy se potvrzují i tentokrát a heloumistři nás několikrát s velmi zasvěceným a přesvědčivým výrazem posílají pokaždé zcela jiným směrem. Navíc se vesele smějí tomu, že někdo, a ještě ke všemu běloch, se v těchto končinách pohybuje pěšky. Heloumistři totiž zásadně pěšky nechodí a pohybují se výhradně za pomoci svých rodinných vozidel, to jest motorek a skútrů, na něž se kromě dvou dospělých rodičů většinou vejdou i všechny děti, ať už jsou dvě, tři, či čtyři.
Je pekelné vedro, slunce téměř v nadhlavníku a voda v PET lahvi ubývá. Naštěstí se po dlouhém bloudění konečně našel osvícený domorodec, který nás - vida naše ztrápené upocené tváře - upozornil, že nenápadný domek, okolo kterého již poněkolikáté procházíme, je právě tou kanceláří velké lodní společnosti, kterou hledáme. Ničemu se již nedivíme a zvoníme u dveří. Po chvíli na nás z okna vykoukne rozespalá rozčepýřená hlava jakéhosi kluka, který, po tradiční chvilce nevěřícného zírání na návštěvníky z jiného světa, na náš dotaz jen poděšeně zakroutí hlavou: "tady nikdo není a lístky dopředu neprodáváme, přijďte až těsně před tím než loď přijede, příští týden ve středu". Nezbývá nám tedy než doufat, že se na loď dostaneme i bez předchozí rezervace a nebudeme tak nuceni na konci světa strávit o několik týdnů déle než jsme plánovali.
Před odjezdem se ještě jdeme projít po městě. Míjíme zrovna naprosto úžasnou atrakci, kterou je kolotoč na lidský pohon (chlapík šlape, jako by jel na kole, a před ním se točí na vozítkách malé děti poháněné jeho pedály), když tu náhle k Bohunce přiskočila jakási paní a přímo s náruživým zaujetím si ji začala fotit na svůj mobil. Anglicky zřejmě neuměla, protože vůbec nic neřekla, a prostě si jen Bohunku fotila a fotila. Ještě jeden společný detailní záběr obličejů a teprve pak můžeme pokračovat v cestě zpět do přístavu.
V jednu hodinu odpoledne vyplouváme na palubě menší motorové loďky spolu s asi pěti dalšími pasažéry směrem k ostrovu Kaledupa, kde za necelé tři hodiny přistáváme. Tady už je zcela jasné, že civilizaci jsme unikli nadobro. Vesnička, ve které vystupujeme, je tvořena malebnými dřevěnými domečky se slaměnými střechami, jež jsou postaveny, stejně jako chodníky mezi nimi, na kůlech přímo nad tyrkysově zbarveným mořem. Hlavním a vlastně i jediným dopravním prostředkem jsou zde malé kánoe a právě jednu takovou kánoi nám domorodci hbitě nabídli pro převoz na ostrov Hoga, který je od Kaledupy nadohled. A jak už to zde bývá zvykem, cena za poslední několikakilometrový kousek cesty je bezmála vyšší než všechny předchozí přesuny na stovky kilometrů daleko. Nabídku jsme však nuceni přijmout, neb zde již jiné volby není, a tak skládáme své věci i sebe do vratkého plavidla, heloumistr nastartuje, ponoří do vody mrňavý "příruční" motor a vyrážíme vstříc vytouženému tropickému ráji.