Ostrovy Banda aneb hlava v akváriu
Dostat se sem však vůbec není jednoduché. Existují v podstatě jen dva způsoby: loď Pelni, jezdící na Bandu jednou za čtrnáct dní (tu jsme si vybrali my, díky vhodně navazujícímu datu odjezdu), a nebo letadlo s frekvencí jen o málo vyšší - jednou týdně. Navíc když už se vám podaří dostat se sem, může vás velmi zaskočit fakt, že ještě těžší je dostat se odsud.
Přesně toto se stalo nám a dalším několika Evropanům, které jsme potkali po příjezdu na Bandu.
Odjezd z Ambonu měl být podle jízdního řádu v 11 hodin, ale jako praví znalci zdejších poměrů jsme se tímto údajem vůbec nevzrušovali a v klidu jsme odpočívali na ubytovně celé dopoledne. Po obědě jsme si v nedaleké kanceláři ověřili aktuální odjezd a bylo nám sděleno, že to bude ve čtrnáct hodin. Protože bylo poledne a loď ještě ani nepřijela, bylo jasné, že máme stále spoustu času. Troubení, kterým se loď Pelni hlásí, je totiž tak hlasité, že jsme se mohli pohodlně řídit jenom jím a jít do přístavu až poté, co ji uslyšíme přijíždět. Mezi jejím příjezdem a odjezdem bývají většinou minimálně tři hodiny času.
Cesta lodí Pelni tentokrát trvala "jen" celou noc a byla nadmíru klidná, protože loď byla ve srovnání s předchozí jízdou relativně prázdná.
Návštěva kanceláře letecké společnosti Merpati byla tím prvním, co jsme po příjezdu na Bandu udělali. Tentýž nápad měla i skupinka Italů, která z Pelni vystoupila k našemu velkému překvapení (bělochy jsme již neviděli pěkných pár týdnů) spolu s námi. Zástupkyně společnosti Merpati nám vzápětí s úsměvem na rtech sdělila, že všechny lety na nejbližších čtrnáct dní jsou plně obsazeny, což Italy značně vyděsilo a začali se s ní horečně dohadovat, že to není možné, a že měli rezervaci, a že jim navazují lety do Evropy. Nezáviděli jsme jim tu situaci a s klidnou duší jsme kancelář opustili. Věděli jsme totiž, že za pouhé tři dny odsud odjíždí opět loď Pelni zpět do Ambonu, takže se nemusíme bát, že bychom zde "uvízli". Pobyt se nám sice o pár dní zkrátí, ale doufáme, že i za ty tři dny stihneme dosytosti okusit zdejšího bájného podmořského ráje.
Abychom využili čas, ihned vyrážíme zpět do přístavu chytit místní veřejnou dopravu - loďku, která by nás měla převézt na ostrov Ai, kde by údajně mělo být skutečně skvělé šnorchlování. Protože je brzo ráno, loďka ještě neodjela, a tak se přidáváme ke skupince čekajících místních obyvatel, kteří zřejmě tady v Bandě (hlavním a jediném městě stejnojmenného souostroví) byli nakoupit a vracejí se na Ai, obloženi platy vajíček a krabic nakoupeného zboží.
Za pár hodin vyplouváme. Loďka je relativně malá, pod stříškou se tísníme spolu s dalšími asi dvaceti domorodci a na střeše jsou přivázány všechny ty převážené bedny a trsy banánů. Prvních deset minut je jízda klidná, nejsou téměř žádné vlny. Avšak z ničeho nic, ráz na ráz, se moře vzedmulo a loďka začala skákat po vlnách jako šílená. Zřejmě jsme vypluli ze závětří ostrova a octli jsme se na otevřeném moři. Ostrov Ai není od Bandy daleko, cesta by měla trvat jen něco okolo půl hodiny, ale když skrz malinká okýnka vidíme, že pevnina je od nás již velmi daleko a vůkol jen zdivočelé moře plné několikametrových vln, strachy se nám sevřely půlky.
Všichni cestující se křečovitě drží nejbližších pevných částí lodě, jen já se držet téměř nemusím, protože jsem do loďky vklíněn tak, že se hlavou zapírám o strop. Ale možná se nám to jen zdá, možná se křečovitě držíme jen my a ostatní to považují jen za rutinní jízdu ze sousední vesnice. Přesto však máme pocit, že dosavadní vtipkování a klábosení na běžná témata nyní přeci jen ze rtů pasažérů zmizelo. Vlny se tříští o boky lodi a prudkými sprchami kropí palubu lodi, náklad i pasažéry. Zavíráme rychle okýnka, skrze která na nás šplíchají gejzíry slané vody, ale během několika minut je uvnitř kabinky nedýchatelné vedro, a tak je místní zase trochu pootvírají, i za cenu příležitostných sprch.
Vlny jsou čím dál tím větší. Tu a tam se dokonce některá z nich nad lodí zlomí a spadne celou vahou na loďku, hrozíc, že ji rozlomí vejpůl a potopí. Pár chlapíků, sedících vzadu v nezastřešené části lodi se chopilo kyblíků a začali z loďky vylévat vodu, která nám čvachtá pod nohama a začíná nebezpečně stoupat. Ačkoli netrpíme mořskou nemocí, začíná nám být dost zle a máme co dělat abychom se udrželi a nepropadli panice. Nemáme ani čas myslet na to, že každou chvíli slyšíme výkřik některého z těch bláznů, kteří zůstali sedět nahoře na střeše a musí teď čelit té hrozivé síle vody, když se vlny převalují přes naši loďku.
Po dvaceti minutách, které nám však připadaly jako celá věčnost, se moře konečně utišilo a my vjíždíme do zátoky ostrova Ai. Vše dobře dopadlo. Nikdo nespadl přes palubu, loďka vydržela a náklad snad je taky celý. Domorodci to zřejmě s mořem umí.
Pobyt na ostrově Ai se nám příliš nevydařil. Počasí bylo nezvykle špatné - pršelo, bylo chladno a hlavně bylo neobvykle studené moře. Přesto jsem neodolal pokušení, nasadil šnorchl a vydal se prozkoumat zdejší útesy. Bylo to však zbytečné, moře bylo neklidné a viditelnost velmi špatná a přestože bylo mlhavě vidět, že zdejší moře je zřejmě opravdu bohaté na ryby i korály, žádný skvělý zážitek to nebyl. Naopak jsem si odsud odnesl nepěkné nachlazení, které mne pak trápilo dalších několik dní.
Následující den jsme se pak hned vydali na cestu zpět na Bandu. Tentokrát bylo moře o poznání klidnější, a tak se další dramatické zážitky nekonaly, což je dobře, protože nevím, jestli bychom je ještě byli unesli.
V Bandě, kde jsme přistáli opět poměrně brzo ráno, se nám podařilo se domluvit se skupinkou Evropanů, že se k nim přidáme na dnešním celodenním šnorchlovacím výletě po těch nejlepších místech celého souostroví. A tady začala ta nejhezčí část našeho pobytu ve východní Indonésii. To, co je na ostrovech Banda k vidění pod mořskou hladinou, nemá skutečně obdoby na celém světě. Ne že bych mohl posoudit skutečně všechny nejlepší světové šnorchlovací destinace, ale například v Rudém moři, které je v tomto jedním z těch nejvyhlášenějších míst, jsem se pod hladinou potápěl a můžu říct, že ačkoliv to tam taky bylo vynikající, na Bandu to prostě nemá.
Tím nejdokonalejším zážitkem pro nás bylo přistání u ostrova Hata. Je to jeden z těch malých nádherných indonéských ostrovů, jako byla například Hoga, nebo neobydlené ostrovy na Karimunjawě. Vysoké kokosové palmy lemující zlatavé písečné pláže a okolo tyrkysové moře. Jakmile však člověk strčí hlavu pod vodu a rozhlédne se, nevěří vlastním očím.
Je to jako by strčil hlavu do nádherného akvária plného pestrobarevných ryb, korálů a neuvěřitelných živočichů, které ani neumí pojmenovat. Něco takového jsem v životě nikde neviděl a myslím, že už ani neuvidím. Ale vlastně ano, teď si vzpomínám. Něco podobného jsem viděl v těch velkolepých podmořských dokumentech National Geographic. Ale to jsou profesionální záběry potápěčů, kdežto tady jsou tyto nádherné poklady přístupné běžnému člověku jen těsně pod hladinou. Voda je křišťálově čistá, takže viditelnost je naprosto dokonalá. Korálová "výzdoba" začíná jen pár metrů od břehu a na začátku je jen ve velmi malé hloubce, méně než jeden metr, takže má člověk možnost si ten bohatý a tolik barevný podmořský život prohlížet takřka v mikroskopickém měřítku. Po dalších pár metrech se dno postupně svažuje, až nakonec končí prudkým srázem, vedoucím do nekonečných modravých hlubin. Jsou zde proto k vidění všechny možné druhy korálů, ale i jiných, pohyblivých živočichů, od malých "akvarijních" rybek, až po tuňáky, obří barakudy či žraloky kroužící opodál v hlubinách. A těch barev všude okolo, z toho až člověku oči přecházejí. Abych popsal ty divukrásné scenérie, které zde na člověka pod hladinou čekají, na to mé spisovatelské umění ani zdaleka nestačí.
Na ostrově Hata jsme strávili několik nezapomenutelných hodin a kdybych v životě ještě měl šanci se sem vrátit, určitě to udělám, protože to stojí zato snad nejvíce ze všech lokalit, které jsme na své cestě navštívili.
Následně jsme ještě šnorchlovali v zátoce jménem Karnofol a na několika dalších místech. Cestou mezi nimi se nám pak přihodil další báječný zážitek, na který budeme ještě dlouho vzpomínat. Viděli jsme delfíny. Nejprve jsme je zahlédli vyskakovat z moře v dálce, téměř na obzoru, a už i to bylo pro nás velmi vzrušující, ale když se po chvíli začali přibližovat a nakonec jich plulo celé hejno přímo okolo naší lodi, naše nadšení neznalo mezí. Hejno bylo velké, snad několik desítek kusů, a delfíni nám proplouvali přímo pod nosem, jejich hřbetní ploutve se nám nořily z vody okolo lodi téměř na dosah ruky.
Tento jediný den bohatě stačil na to, aby vynahradil všechny ty útrapy, jichž se nám při cestování v posledních dnech dostávalo. Z Bandy jsme po třech dnech odjížděli sice nachlazení, ale spokojení a plní nádherných vzpomínek.
