Sumba, ostrov drsných domorodců
Přestože Tambulaka, kde jsme přistáli, je pro toto letadlo pouze mezizastávkou na cestě do Maumere na ostrově Flores, všichni pasažéři musí vystoupit. Pak podle toho, co kdo řekne, jestli zde končí nebo pokračuje dále, dostává od stevardky čekající na nás přímo na plácku, tvořícím zdejší letištní plochu, buďto červenou nebo bílou cedulku a je přiřazen k jednomu nebo druhému hloučku. Zřízenci mezitím před našimi zraky otevírají zavazadlový prostor letadla a začínají vykládat zavazadla, která zde mají cílovou stanici, na vozík. Jeden z nich pak vozík ručně táhne směrem k nám přes letištní plochu.
Celé zdejší letiště na mne působí spíše jako středně velké parkoviště před supermarketem, než jako letiště. Dojem "kazí" pouze obří letadlo Merpati, které se zde vyjímá jaksi nepatřičně a předimenzovaně. Však také naštěstí během několika málo minut pokračuje v cestě. Cestující znovu nastoupili, zavazadlový prostor se zavírá, letadlo vytahuje schůdky (musí mít své vlastní, jinak by nikdo nemohl vystoupit, protož na Sumbě schůdky nemají), tryskový motor zvyšuje obrátky a letadlo začíná startovací manévr. Vtom se na letištní ploše objevuje jakási babka s igelitovou taškou, mává rukama nad hlavou a cosi křičí. Pilot poslušně přibržďuje, babka dobíhá, letadlo znovu otevírá dveře a vysunuje schůdky a babka šťastně nastupuje. Neuvěřitelné. Z toho by si měli vzít příklad řidiči naší hromadné dopravy!
Když letadlo odletělo, zřízenec začíná rozdělovat zavazadla mezi pozůstalé pasažéry. Vytahuje jednotlivé kusy a jako někde na trhu vyvolává jejich majitele. Naštěstí nás mnoho není, dalo by se to spočítat na prstech obou rukou. Všímáme si podivného obsahu jednoho ze zavazadel. Jsou to asi čtyři dřevěné bedýnky s malými kulatými otvory. Přes ty je vidět, že se uvnitř nachází změť žlutých ochmýřených tělíček. Někdo si na Sumbu letadlem přivezl tři bedny malých kuřátek.
Poetické okamžiky však skončily jakmile jsme opustili brány letiště. Vstupujeme do tvrdé sumbánské reality. Sumbané jsou svébytný národ, žijící na tomto ostrově relativně izolovaně, daleko od okolního světa. Od Indonésanů se výrazně odlišují nejen vzhledem (jsou více snědí), ale zejména svou povahou. Je to drsný národ. Pokud jste náhodou někdy v životě o Sumbanech již slyšeli, bylo to s velkou pravděpodobností díky jejich svérázné národní tradici zvané pasola. Pasola, národní sumbánský svátek, konající se jednou za rok, vychází ze starých "tradičních" nesvárů, které panovaly (a stále panují) mezi některými sumbánskými vesnicemi. Jednou za rok se muži těchto vesnic seberou, nasednou na koně ozbrojeni oštěpy a vydají se na "bitvu" s nepřátelskou vesnicí. Když je někdo během pasoly zabit, není to na Sumbě považováno za vraždu. Je to prostě součást tradice.
Obhroublá národní povaha Sumbanů se nám nechala poznat hned za branou letiště, když jsme se sháněli po nějaké dopravě směrem do nejbližšího města. Tady se však nekoná žádná změť taxikářů, nabízejících předraženou dopravu. Jen několik soukromých automobilů či mikrobusů čeká na předem domluvené pasažéry a nejeví nijakou snahu svézt i nás. Zřejmě se nepočítá s tím, že by sem přijel někdo "jen tak", bez domluvy předem. Na naše dotazy za kolik by nás vzali do nejbližšího města se nám tak od všech přítomných dostává odpovědí, které by za jiných okolností vyvolaly nejspíše úsměv. Navrhované ceny se blíží svou výší spíše letence než několikakilometrové cestě místním mikrobusem. Úsměv se však nekoná, tentokrát jde veškerá legrace stranou. Rozhlédneme-li se okolo, vidíme všude jen nekonečné lesy a stepi. Krajina na Sumbě je znatelně sušší, je znát že už se řadí spíše k Austrálii než k tropům. Nikde žádná velká silnice, žádný provoz. Odjedou-li tato auta pryč, zůstaneme zde zřejmě úplně sami napospas divočině. Takovéto úvahy by kdekoliv v Indonésii, nebo i kdekoliv jinde ve světě, byly zcela "mimo mísu". Lidé vás nikdy nenechají jen tak na holičkách. Tady to však začíná vypadat na krutou realitu. Zdejší lidé se našemu smlouvání ani nesmějí, prostě na nás jen cize a netečně civí.
Po několika horkých chvilkách se nám nakonec podařilo umluvit dva kluky na motorkách, aby nás za rozumný poplatek do města odvezli. Není to naštěstí více než deset kilometrů, protože jízda na motorce s velkým batohem na zádech není úplně nejpohodlnější, moje motorka navíc nemá pro spolujezdce ani stupačky, a tak celou cestu brousím podrážkou o asfalt. Při vystupování po nás kluci drsně a nesmlouvavě požadují dvojnásobek domluvené částky, na což však nehodláme přistoupit a stojíme si pro změnu drsně za svým i my. Trochu se sice obáváme, aby náhodou nezajeli někam pro své ještě drsnější tatínky, ale katastrofický scénář se naštěstí nekoná.
Jestliže je pro neznalého cestovatele příjezd například z Evropy do Indonésie šokem, pak příjezd z Indonésie na Sumbu je šokem i pro cestovatele znalého poměrů v Indonésii. Na Sumbě to vypadá ještě o řád zaostaleji a divočeji. Nepořádek v ulicích už o mnoho horší než na některých místech Indonésie být nemůže, avšak jsou to hlavně lidé, kteří zde působí tak divoce a zaostale. Všude okolo jsou vidět spousty dlouhovlasých, zarostlých a nemytých individuí v umaštěných a neskutečně špinavých hadrech, připomínajících ty nejubožejší bezdomovce, přitom to však, jak se zdá, jsou běžní místní obyvatelé.
Vesničky se zde sestávají z bambusových domků se slaměnými střechami velmi charakteristického tvaru. Připomíná nám to tak trochu domky v kraji Tana Toraja na Sulawesi, přičemž tato podobnost nekončí jen u tvaru střech. I zde jsou údajně v oblibě krvavé pohřební rituály spojené se zabíjením mnoha zvířat, včetně buvolů a stejně tak jsou zde k vidění četné kamenné monolity, sloužící coby hrobky, nebo coby obětní stolce pro rituální zabíjení zvířat. Ani jsme se nedivili, když jsme se dočetli, že je Sumba plná bílé a černé magie a místní šamani prý dokážou lidem vrátit zdraví, ale i přivolat nemoc nebo také na dálku zabít. Docela to zapadalo do pocitu, který v nás tento kraj vzbuzoval.
Naším dnešním cílem je městečko Waikabubak, nalézající se zhruba uprostřed ostrova. Cestu absolvujeme minibusem, který je zdejším hlavním dopravním prostředkem. Všechny minibusy jsou pomalovány divokou růžovou barvou a z podvozku jim až na zem visí cinkající barevné řetězy, tuning jako od nějakého pubertálního výrostka. Někteří spolucestující svírají pod paží slepice a nahoře na střeše se vezou vedle našich batohů tři živé kozy. Stojí tam jen tak, nepřivázané a při každém pohybu autobusu balancují o život a mečí strachy.
Další den si ve Waikabubak chceme půjčit motorku, abychom mohli odsud vyrážet na výlety do různých částí ostrova. Majitel hotelu nás odkázal na údajnou kancelář s turistickými informacemi, což nás nesmírně překvapilo, a tak se tam zvědavě vydáváme. Přivítá nás scénka, jako vystřižená z indonéské verze filmu "Slunce, seno ...": přízemní domek na udržované zahrádce, všude okolo kozí bobky a sláma, dvě uniformované domorodky za stolem si znuděně lakují nehty a při našem příchodu překvapeně vyjeknou, vyskočí a utíkají kamsi pro své nadřízené řešit "výjimečnou událost". Ani s nadřízenými to pak není lehké pořízení. Když po čtvrthodině vysvětlování začnou chápat, o co nám jde, okamžitě slibují, že to není problém a nadřízený kamsi volá, prý za čtvrt hodiny je motorka tady. Čtvrt hodiny čekáme za intenzivního okukování všemi přítomnými, načež opravdu přijíždí jakýsi místní Venda na stoleté motorce, kterou nám nadřízený hrdě ukazuje, ovšem Venda nesouhlasně brblá, že by nám ji sice rád půjčil, ale zrovna dneska to nejde, protože kamsi nutně musí jet. Možná zítra. Tak pěkně děkujeme. Přeci jen mají Sumbané s Indonésany společného více než se zdá.
Vracíme se zpátky na hotel, kde si motorku půjčujeme už za daleko snadnějšího a rozumnějšího vyjednávání s majitelem hotelu, který - světe div se - umí pár slov anglicky. Dva dny pak trávíme na motorce projížděním ostrova křížem krážem. Benzín kupujeme, stejně jako i všude jinde v Indonésii, od drobných prodejců, kterých je všude okolo cest hojně. Takřka každý druhý dům, který zrovna stojí u cesty, má před vrátky vystaven stolek s PET lahvemi plnými benzínu. Litr po šesti až osmi korunách. Projíždíme se malebnou sumbánskou krajinou plnou kopečků a krásných panoramat a obdivujeme jejich podivnou a tolik charakteristickou architekturu. Navštěvujeme několik velmi tradičních vesnic, kde jsou dřevěné domečky postaveny v kruhu, tvořícím jakési náměstí, na němž se nalézá několik již výše zmiňovaných obřích kamenných monolitů. Na těch když se zrovna rituálně nezabíjejí zvířata, tak slouží zejména ženám pro praní a sušení prádla. Žádný náboženský ani magický rituál jsme na Sumbě sice neviděli, ale vůbec nám to nechybí, docela věříme tomu, že zde tyto věci lidé myslí skutečně vážně.
Poslední dva dny pobytu na Sumbě trávíme ve městě Waingapu čekáním na příjezd lodě Pelni. Dlouhou chvíli si krátíme pobytem na písečné pláži daleko za městem. Pláž je minimálně šest kilometrů dlouhá a jsme na ní zcela jistě úplně sami. Jediným živým tvorem v okruhu mnoha kilometrů je jen párek černých prasat, rozrývající nedaleko nás svými růžovými čumáky mokrý pruh písku, odhalený odlivem, zřejmě ve snaze najít něco dobrého k snědku. Kdo ví, kde se tady vzaly.
Na pláž jsme se nechali odvést odžekem, jehož majitel, když odjížděl zanechávaje nás opuštěné několik kilometrů od nejbližší civilizace, nám svatosvatě přísahal, že se pro nás večer přesně v 6 hodin zastaví a odveze nás zpět do města na hotel. Samozřejmě že nepřijel nejen v šest hodin, ale vůbec, v což jsme ovšem po všech těch zkušenostech už ani trochu nedoufali. Vydali jsme se prostě na cestu pěšky, odhodlaní v nejhorším případě celou tu cestu až do města dojít. Není to však potřeba. První domorodec, projíždějící okolo, vida bledé tváře, neváhá, hbitě mění svou motorku v odžek a za "tučnou odměnu" dvaceti korun nás veze kam si řekneme.