Podprsenky v Ambonu
Stačí udělat jen pár kroků, již ze zvyku se obloukem vyhnout shluku číhajících bečakářů a taxikářů s jejich neodbytnými nabídkami dopravy, a ocitáme se zcela sami v temných ulicích města. Máme z toho tak trochu divný pocit. Špinavé liduprázdné ulice, osvětlené jen tu a tam osamělou poblikávající pouliční lampou, nepůsobí dvakrát povzbudivým dojmem. Možná jsme přeci jen nějakou tu nabídku dopravy měli vzít a ne tady bloudit zcela sami.
Po chvilce si však na nové prostředí, byť na první pohled poněkud nevábné a nepřívětivé, přeci jen zvykáme a obavy z neznámého ustupují pragmatickým starostem. Máme sice mapu města s vyznačenými adresami ubytoven, ale ve skutečnosti nám všechny vzdálenosti přijdou větší než by se podle mapy zdálo. Ubytovny navíc často nejsou buďto vůbec nijak označeny, a nebo už byly dávno zrušeny, a tak nám trvá pěkných pár desítek minut než najdeme alespoň jednu. Naše radost je však předčasná. Ubytovna nás již zdálky vítá velkou cedulkou na dveřích, pesimisticky hlásající "FULL", tedy obsazeno. Zde již dnes večer hlavu nesložíme.
Neklesáme na mysli a pokračujeme dál. Následující ubytovnu nacházíme po dalších patnácti minutách chůze, ovšem k našemu překvapení recepční jen vrtí hlavou, oznamuje nám tutéž neradostnou novinu - i zde mají obsazeno. Nevěřícně na něj civíme. Tak velký zájem o ubytování zrovna v této destinaci nám připadá přinejmenším překvapivý a tak jej trochu podezříváme, že si z nás jen dělá legraci. Ale nakonec se se smutnou skutečností smiřujeme. Je to vlastně docela logické: ty tisíce heloumistrů cestujících lodí Pelni se někde přeci musí ubytovat.
Situace se opakuje v dalších dvou ubytovnách. V tu chvíli již máme nachozeno pěkných pár kilometrů a protože jsme takovéto trmácení nečekali, nemáme s sebou dostatečné množství vody. Vlhká tropická noc a těžké batohy na ramenou nás během hodiny dokáží dokonale dehydrovat a sehnat doušek vody je zde v tuto hodinu zhola nemožné. Začínáme už vážně uvažovat o tom, že vezmeme první předražený luxusní hotel, na který narazíme, když tu konečně se na nás usmálo štěstí.
Malý domeček v zelené zahrádce sice na první pohled vypadá zanedbaně a opuštěně, ale majitel se po chvíli našeho neodbytného zvonění nechá vyburcovat a pouští nás dovnitř. Předvádí nám parádně čistý pokojík, navíc vybavený klimatizací a vlastní koupelnou, a tak přestože si za něj říká dvojnásobnou částku než bývá v této kategorii obvyklé, neváháme ani vteřinu a ubytováváme se. Závdavkem dostáváme dvě lahve balené vody, na něž se lačně vrháme a svlažujeme svá vyprahlá hrdla. Zmoženi únavou záhy padáme do voňavých čistě povlečených postelí a brzy usínáme spánky spravedlivých, po dlouhé době nevyrušováni heloumistrováním či nepříjemnými hmyzími společníky.
Nepříznivý dojem, který v nás však Ambon na první pohled vyvolal, se následující den víc než potvrzuje. Nejprve jsme nepochodili v cestovní kanceláři, kde jsme hodlali zakoupit letenky do Kupangu (Východní Timor), odkud jsme původně chtěli pokračovat směrem na západ přes Flores až zpět na Bali. Jediné spojení nám však nabídli přes Jakartu, což znamená přes celou Indonésii tam a zpět a za neúnosně vysokou cenu. Od návštěvy Východního Timoru tedy budeme muset upustit.
Nedaří se nám pak realizovat ani druhý úkol, jenž jsme si na dnešek vytyčili - dokoupit tady ve městě věci, které nám ukradli na ostrově Hoga. Tento úkol se může zdát na první pohled jednoduchý, až triviální, ale v destinaci jako je Ambon se z něj stává něco téměř nemožného. Bohunka není žádný gigant, ale vychrtlé heloumistry přeci jen svými mírami daleko převyšuje, a sehnat na ni pár náhradních kousků oděvu se nám daří jen horko těžko, ač tomu věnujeme v podstatě celý den.
Zakoušíme přitom nejednu horkou chvilku. Úplně nejhorší je nákup spodního prádla, kdy si Bohunka u stánků zkouší podprsenky (přes tričko), kterých jsou všude okolo stovky, ale ani jedna se svými rozměry nepřibližuje požadavkům. Není snad nutno dodávat, jaké pozdvižení tato naše činnost na tržnici vzbuzuje, novinka o exotických běloších předvádějících erotické vystoupení se mezi stánkaři šíří rychlostí blesku a řady našich diváků se velmi rychle rozšiřují. Tržnici jsme z těchto důvodů nuceni poměrně rychle opustit, až příliš rychle na to, abychom vůbec něco stihli nakoupit.
Naštěstí je Ambon relativně velké město a nákupních center je zde více. Situace se však samozřejmě opakuje i v dalších tržnicích, a to nejen při nákupu podprsenek, ale i kalhotek, které si sice Bohunka samozřejmě nezkouší, ale přesto mají zdejší trhovci o zábavu postaráno. Já jako muž si tyto chvilky rovněž příliš neužívám, protože - převyšuje svým vzrůstem všechny zdejší obyvatele o více než půl metru - mám na tržnicích hlavu v podstatě neustále zanořenou mezi zbožím, visícím nahoře nad hlavami ostatních. V oddělení dámského prádla je mé kličkování mezi tisíci zavěšených kalhotek a podprsenek zaručeným receptem na vyvolání bujarého veselí všech kolemjdoucích heloumistrů.
Naše frustrace dále vzrůstá při hledání internetové kavárny, kde chceme využít chvilkovou přítomnost v civilizaci a dát o sobě vědět rodinám a blízkým. Jedna kavárna již byla zrušena, putujeme tedy rozžhaveným městem k další, kde je zcela nedýchatelný nevětraný horký vzduch a musíme stát dvacet minut ve frontě, než se uvolní počítač.
Díky relativní odlehlosti Moluk je zde rovněž nadprůměrně vysoký "heloumistr faktor", a z neustálého pořvávání "Hello Mister!" nám už jde hlava kolem. Pár kousků tofu s rýží, zakoupených v jednom ze zdejších warungů k večeři, při jejichž konzumaci organismus okamžitě požadoval jejich návrat zpět ven ústy, a následující třičtvrtěhodinové bloudění ulicemi města, kdy nejsme schopni najít místo, kde jsme se včera ubytovali, pak už jen dovršují náš vztek a neblahé vzpomínky na Ambon.