Krádež v ráji

Ostrov Hoga je jedním z mnoha tisíc malých indonéských ostrůvků s malebnými písečnými plážemi lemovanými kokosovými palmami a obklopený mořem kypícím životem, daleko, předaleko od civilizace.

Tento ostrov je však přeci jen něčím zvláštní.

Je na něm totiž umístěna vědecká základna projektu s názvem Wallacea a existuje zde díky tomu poměrně dobrá ubytovací a stravovací infrastruktura, tedy i z pohledu Evropana. Každým rokem sem zavítá několik desítek evropských, amerických či australských studentů v rámci své odborné studijní praxe. Jejich pobyt se však omezuje na několik málo měsíců v roce zejména během léta. Po zbytek roku je pak ostrov opuštěn, až na několik správců, udržujících základnu v chodu. K dispozici je tak zde poměrně velké množství slušně vybavených chatek, společná jídelna, půjčovna potápěčské a šnorchlovací výstroje. A protože až sem mnoho lidí jen tak nezavítá, správci jsou ochotni vám toto vše zpřístupnit za ceny více než příznivé.

Vyskakujeme z loďky do teplého moře, loučíme se s domorodcem, jenž nás sem přepravil, ten odjíždí a my se ocitáme zcela sami na pohádkové písečné pláži zdánlivě opuštěného ostrova. Slyšíme jen šplouchání mírných vln, šum vánku v korunách palem a vzdálené štěbetání ptactva ozývající se z nitra ostrova. Klid, který se okolo nás rozhostil poté co loďka odjela, nás až zaskočil. Co když máme zjištěny špatné informace? Nebo co když nás domorodci zavezli na jiný ostrov? Co když zde vůbec nikdo není? Dostaneme se ještě někdy odsud?

Rozhodli jsme se odložit na pláži své velké batohy a vydat se prohledat okolí, najít ono místo, kde nám snad někdo poskytne ubytování a jídlo. Chvíli jdeme po pláži, ale pak odbočujeme do vnitrozemí v domnění, že ostrov určitě nebude příliš velký a bude snadné jej projít napříč. Chyba lávky. Bloudění džunglí, která pokrývá jako zelený koberec celý povrch ostrova, se ukázalo daleko náročnější, než jsme si mysleli. Podloží ostrova je zjevně tvořeno jakousi zvláštní vyvřelinou, která vytvořila nesčetné otvory, prohlubně a výklenky, které se nám zničeho nic vynořují pod nohama a značně ztěžují postup. Okolo nás poletuje spousta nádherných motýlů, na stromech štěbetají pestrobarevní papoušci, tu a tam se nám pod nohama mihne ještěrka a dokonce jsme několikrát spatřili i obrovské dvoumetrové varany. A to se říká, že ti žijí jen na ostrově Komodo, kam se na ně houfně jezdí dívat turisté jako do zoo. Kdepak, spatřit je na takovémto místě uprostřed panenské džungle je bezesporu daleko lepším zážitkem.

Po hodině a půl prodírání houštím, klopýtání přes kořeny a odhánění mračen neodbytných komárů začínám mít obavy, že ostrov bude přeci jen větší než jsem očekával. Abychom neztratili směr zpět a nezůstali tak nadobro ztraceni uprostřed džungle, raději se vracíme odkud jsme vyšli.

Zkoušíme se pak znovu vydat na průzkum, tentokrát opačným směrem. A konečně máme větší štěstí - kemp operace Wallacea je jen pár set metrů od místa, kde jsme se vylodili. Po chvilce vyjednávání se správcem se nám dokonce daří dohodnout výhodnou cenu za ubytování s "částečnou polopenzí" (tj. jedno jídlo denně večer) v nádherné dřevěné chatičce přímo na břehu moře, a tak se s radostí vracíme pro batohy, abychom se nastěhovali.

Avšak běda! Stalo se něco, čeho bychom se ani ve snu nenadáli. Ne v Indonésii, a už vůbec ne na tak nádherném a navíc téměř opuštěném ostrově. BYLI JSME OKRADENI! Když jsme přišli na místo, kde jsme před pár hodinami nechali své batohy, sice jsme je tam našli, ale Bohunka velice rychle zjistila, že se jí někdo v zavazadle přehraboval a že nějaké věci chybí. Naštěstí v neštěstí byl zloděj buďto příliš hloupý, nebo měl málo času, ale ty vzácnější a dražší věci (včetně například fotoaparátu) v batohu nechal, a odnesl si jen několik igelitových tašek s oblečením, jednu deku a šnorchl - věci, které byly uloženy hned nahoře.

Po překonání prvotního šoku a vzteku začalo horečné přemýšlení. Kdo to jen mohl být? Na takovém místě jako je toto by přeci nemělo být těžké zloděje vypátrat. Vždyť nemá kam uprchnout. A tak začalo naše "detektivní vyšetřování". Variant opravdu nebylo mnoho: buďto se vrátil onen domorodec, který nás na ostrov dovezl, nebo to udělal jeden ze dvou správců kempu Wallacea, a nebo - a to se jevilo jako daleko nejpravděpodobnější - to udělal někdo z dělníků, kteří zde prováděli opravy chatek, jak jsme si všimli před chvílí, když jsme si vyjednávali ubytování.

Pátrání jsme zahájili "výslechem" správce kempu, který se nám jevil jako poměrně důvěryhodná osoba, a který nám během chvilky sdělil, že jej krádež příliš nepřekvapuje. Zrovna zde prý pracuje hned několik skupin dělníků, kteří na různých místech ostrova opravují a staví nové chatky. Jsou to údajně lidé z města, kteří nemají respekt před ničím. Na opačném konci ostrova dále podle správce leží domorodá vesnice, ale za domorodce se nám zaručoval, ty by prý ani ve snu nenapadlo někomu něco vzít. Tomuto tvrzení věříme, protože se zcela shoduje s tím, co si o Indonésanech myslíme. Jakákoliv mají negativa, hamižnost mezi nimi rozhodně není, naopak jsou svým založením spíše nezištní a skromní. U lidí z města, kteří zde nejsou doma, a jsou zde tak v podstatě anonymní, je takovéto jednání daleko pravděpodobnější.

Pomalu se začíná stmívat, ale my jsme v největším zápalu vyšetřování. Bohunce se ze všeho toho rozčilení dočista rozhořely tváře. Zamykáme batohy v chatce a rychlým krokem se vracíme na místo činu, které pečlivě prohlížíme. Pátrání přineslo své první plody: asi sto metrů od místa vylodění jsme nalezli ukradenou sukni. Byla pohozená nedaleko pěšiny a visela ve větvích křoví. Zloděj zjevně s lupem prchal džunglí, ve spěchu si věci prohlížel a co nepotřeboval, ihned zahazoval.

Tma je stále hustší. Více důkazů už dnes zřejmě nenalezneme. Vracíme se tedy do kempu a rozladěně přijímáme k večeři tuňáka s rýží, kterého bychom si za jiných okolností maximálně pochvalovali, protože je skutečně skvěle připraven. Je vidět, že zde umí vařit pro Evropany. Po večeři si půjčujeme od správců petrolejku a kráčíme černočernou tmou a hlubokým tichem ke své chatce.

Ráno vstáváme ještě před svítáním a vyrážíme pátrat po zlodějích. Jak jsme zjistili, skupinky dělníků jsou tři, každá o pěti až deseti členech. Jednotlivé skupinky sice pracují v rozdílných místech ostrova, všichni si ale chodí pro vodu do jediné studny, která se nalézá na dohled od místa, kde jsme se včera vylodili a kde jsme zanechali batohy. To nám značně komplikuje situaci, protože to tím pádem mohl udělat kdokoli z nich cestou ke studni. Obcházíme postupně jednu skupinku za druhou a "nenápadně" je okukujeme, hledaje cokoli podezřelého. A hle! U jedné z nich jsme zahlédli cosi povědomého přehozeného přes zábradlí! Ano, je to tak. Bohunčina ukradená košile. Rozčileně ji strháváme se zábradlí a máváme jí před nosem předákovi skupiny. Ten na nás však jen nechápavě mlčky civí.

Raději se uklidňujeme a začínáme trpělivě, velmi lámanou indonéštinou vysvětlovat, oč běží. Jeden z chlapíků k nám po chvilce přistupuje se slovy, že to on košili donesl, ale že ji našel v lese včera večer cestou od studny. Prý byla pohozená na stromě vedle pěšiny. Hmm, opět se nám to komplikuje, a to už jsem se v duchu radoval, že teď už stačí "jenom" je pořádně zmáčknout a věci máme zpět. Vypadají však opět překvapivě důvěryhodně, nezdá se že by po košili nějak toužili a působí poměrně vyrovnaně. Bohužel nejspíše falešná stopa.

Během dopoledne jsme postupně důkladně "proklepli" všechny tři skupiny. Druhá se nám nejprve zdála velmi podezřelá, ale když jsme byli neodbytní, jejich vůdce nás překvapil tím, že nás s klidem zavedl do chatky, kde celá skupinka bydlí a nechal nás ať se tam porozhlédneme, pokud mu nevěříme. Nic jsme tam samozřejmě nenašli. Nakonec jsme tedy svou pozornost soustředili na třetí skupinku, která působila nejblíže místu činu a v níž jsme rovněž nalezli podezřele se chovající osoby. Je mezi nimi zejména jedna dívka, na níž naše přítomnost působí velmi podivně, a která čím více ji zpovídáme, tím se nám zdá podezřelejší. Tváří se dokonce, že s námi cítí a chvíli s námi chodí po okolí a "naoko" spolu s námi hledá naše věci, ale přímo z ní čiší, že je to jen zástěrka. Jsme si už téměř jistí, že věci ukradla ona.

Ale co s tím? Nejhorší na této situaci je jazyková bariéra. Kdybychom mluvili stejným jazykem, možná bychom ji nakonec nějak přistihli takzvaně "na švestkách", nebo bychom ji nějakým trikem přiměli vyklopit, co ví. Ale s našimi několika indonéskými slovíčky se moc psychologických triků vykouzlit nedá.

Okolo poledne už jsme vyčerpali veškerý svůj repertoár pátracích postupů a nápadů a začínáme se smiřovat s tím, že věci už zkrátka nedostaneme zpět. Záhada ukradených věcí zůstává nerozřešená a nic s tím už prostě nenaděláme. Snažím se alespoň Bohunku přesvědčit, ať si nenechá touto epizodou příliš zkazit pobyt na tomto nádherném místě, podobajícím se ráji, a ať si jej alespoň trošku užije. Vždyť jsme nakonec měli docela štěstí v neštěstí, že se neztratilo nic skutečně cenného. Je to však marné, minimálně pro dnešek má Bobík po náladě.

Vždy odpoledne zde nastává příliv, a tak jsme se se správcem už včera večer domluvili, že nás dnes zaveze na chvíli na protější břeh do Kaledupy, abychom si tam nakoupili nějaké jídlo a nemuseli tak žít pouze z večeří, byť tak chutných a vydatných. Samozřejmě že se však ve vesnici nenajde žádný supermarket nebo obchod, jediný způsob jak zde něco za peníze pořídit je jít na místo, kterému místní říkají tržiště (a kam se mimochodem, stejně jako všude, dá dojet jedině na loďce) a hledat tam. A že toho moc k sehnání nebylo. Tři nebo čtyři stánky nabízející velmi chudý sortiment. Čerstvé nebo sušené ryby a z ostatních věcí k jídlu už jen pár druhů ovoce a zeleniny. Zůstáváme tedy u nákupu banánů a manga a nakonec máme štěstí a daří se nám sehnat i instantní polévky (takzvané "čínské svetry"), takže nebezpečí hladovění je na těch pár dnů, které nás zde čekají, zažehnáno.

Po těchto počátečních událostech však už přišla ta klidná, dlouho očekávaná část našeho pobytu na rajském ostrově. Užíváme si božského klidu, fantasticky bohaté ostrovní fauny a flóry a romantiky nádherného nekonečného modrého moře kam jen oko dohlédne. Každý den chodíme šnorchlovat a vidíme spousty mořských tvorů, které vůbec nedovedeme pojmenovat. Z těch, které známe, můžeme jmenovat jen různé druhy modrých, hnědých a červených hvězdic, několik druhů ježků, velké mořské želvy, humry, mořské hady, rejnoky (manty), různé druhy lastur, mořských plžů a korýšů, medúzy, stovky druhů korálů a myriády neuvěřitelně barevných ryb a rybiček, od malinkých akvarijních "duhovek" až po obrovské barakudy.

Okolo chatky se nám každý den, vždy když jsme delší dobu tiše seděli a nehýbali se, promenádovali dvoumetroví varani.

Občas jsme chodili pozorovat suchozemské kraby, kteří bydleli nedaleko v norách vydlabaných do země, a když si člověk sedl doprostřed největšího shluku těchto nor a chvíli se nehýbal, krabi začali postupně z nor vystrkovat nejprve jen tykadla, pak část hlavy, nakonec se vynořili celí a když ztratili ostych úplně, začali se bezstarostně promenádovat okolo a shánět něco na zub. Rej krabíků, pobíhajících všude okolo tím svým legračním způsobem "krok-sun-krok" do strany, je skutečně nezapomenutelnou podívanou.

Na noc jsme se kvůli neutuchajícím vedrům přestěhovali z chatky ven na terasu, kde spíme jen pod moskytiérou a každý den před usnutím sledujeme nebe obsypané hvězdami.

Pobyt na rajských ostrovech nám tak utekl jako voda a nebýt toho, že nám ve středu jede loď Pelni zpět do civilizace, která na této trase jezdí jen jednou za čtrnáct dní, určitě bychom zde zůstali ještě o něco déle, protože na toto místo budeme dozajista ještě dlouho vzpomínat.