Strach v jeskyni mrtvol
Jeskyně plné trouchnivějících rakví, ze kterých čouhají lidské kosti a okolo se povalují lebky. Šklebící se figurky lidí rozestavěné na ochozech okolo, aby toto zvláštní pohřebiště střežily před zlými duchy.
Vítejte v Tana Toradža, vítejte jiném světě.
Včera jsme byli svědky toho, jak se Toradžané loučí se svými mrtvými, dnes se podíváme na to, co s nimi udělají po tomto krvavém rozloučení.
Sedíme opět na motorce a jedeme, tentokráte bez průvodce, směrem k prvnímu z mnoha toradžských pohřebišť. Tímto pohřebištěm není nic jiného, než jeskyně. Hluboká, rozlehlá a temná jeskyně, do které Toradžané ukládají své mrtvé k věcnému odpočinku. Někdy, v případech, kdy k tomuto účelu nenajdou žádnou vhodnou již "hotovou" jeskyni, si vyhloubí svou vlastní. Jindy, když není k dispozici ani vhodná skála pro hloubení umělé jeskyně, mrtvé v rakvích prostě jen tak zavěsí na těžko dostupné místo, například vrcholek nepřístupné skály nebo vysokého stromu. Jeskyně, hloubené do skály, někdy ani nejsou opravdovými jeskyněmi. Můžou to být jen jakési přihrádky vykousnuté do skály, do kterých jsou zasunuty rakve. V našem případě se však jedná o nefalšovanou, poctivou přírodní jeskyni.
Když jsme dorazili na místo, hned se na nás vrhli místní průvodci nabízející nám doprovod s petrolejkou v ruce. Už že zvyku je urychleně setřásáme, aniž bychom si stihli uvědomit, že jsme si s sebou ráno zapomněli - trošku překvapivě, na to že jsme věděli, že půjdeme do jeskyně - vzít baterku. Situaci zachraňuje Bohunka se svou zázračnou bezednou taštičkou, ve které se najde vždy to, co je zrovna nejvíce potřeba, a vytahuje z ní miniaturní pidibaterčičku o rozměru poloviny malíčku. Na to, jak je miniaturní, sice svítí překvapivě dobře (halogenka), ale i tak by se jen s tímto zdrojem světla vydal do jeskyně, plné mrtvol, asi jen blázen.
A tak jsme šli.
Před vchodem do jeskyně nás uvítala řada balkónků, vytesaných do skály nad vchodem, na nichž byly v různých polohách rozestavěny figurky "hlídačů hřbitova". Tyto figurky, zvané místními obyvateli tau-tau, jsou většinou zhruba půl metrů vysoké, oblečené do opravdových oděvů šitých na míru a mají za úkol střežit klid mrtvých před zlými duchy. Nad sochami, pod klenbou skalního převisu, je zavěšeno několik rakví, které se už zřejmě nevešly dovnitř. Rakve jsou rozmístěny rovněž okolo vchodu do jeskyně.
Překonali jsme prvotní zamrazení nad syrovostí tohoto blízkého setkání s lidskými ostatky a vkročili jsme odhodlaně do jeskyně. Hned za vchodem byl menší dóm, do kterého ještě pronikalo venkovní světlo, a jehož stěny byly odshora dolů pokryty rakvemi. Bylo tam akorát tak dost místa, aby se člověk protáhl do úzkého tunelu a pokračoval dále do hloubi jeskyně. Baterčička v Bohunčině ruce vrhá jen velmi úzký kužel namodralého světla pod naše nohy a my nebojácně pokračujeme v průzkumu.
V průběhu dalších několika desítek metrů se tunel mírně rozšiřuje a okolo nás se podél stěn znovu objevují rakve s pozůstatky dávno mrtvých Toradžanů. Rakve jsou již většinou dávno ztrouchnivělé a z odchlípnutých bočnic čouhají lidské kosti. Mnohé rakve ani nemají víka a tak jsou vidět lidské kosti a lebky.
Cesta je místy poměrně kluzká, a tak musíme dávat velký pozor, abychom neupadli, nebo aby nám - nedejbože! - vypadla z ruky baterka a zhasla. Jednou jsme "pro zajímavost" zkusili světlo zhasnout a byl to opravdu příšerný zážitek. Hustá, všeobjímající, neprostupná a naprosto dokonalá tma.
Naštěstí se nikde po cestě chodba nerozdvojuje, takže se nemusíme obávat, že bychom netrefili zpět ven. Pokračujeme dále a dále do jeskyně v naději, že snad nalezneme ještě nějaký větší dóm, kde bychom viděli něco zajímavého, ale jak se dostáváme hlouběji, je v nás menší a menší dušička.
Vtom nastal náhlý zvrat. Zrovna jsme se na chvilku zastavili, abychom si vydechli, když vtom náhodou kužel světla namíří na stěnu vedle nás a jímá nás hrůza. Na stěně sedí obrovský černý pavouk, velký jako dlaň dospělého muže. Leknutím nám málem upadla baterka. Okamžitě se otáčíme a uháníme (tedy v rámci možnosti, stále opatrným krokem) zpět k východu. Ani se raději neodvažujeme posvítit si více okolo, zda tam náhodou podobných pavouků nečíhá více. Protože jsme si jistí, že když tam může být jeden, je jich tam velmi pravděpodobně i více.
Z jeskyně jsme se vypotáceli zpět na denní světlo celí propocení, udýchaní, zorničky rozšířené strachem. Představa obřích černých pavouků, hodujících na ostatcích toradžských mrtvol, nám nedala ještě pěkných pár dnů spát.
