Domorodá kultura na ostrově Tuk-Tuk
Konečné nám nastaly dobré cestovatelské časy. Jídlo i ubytování jsou až neuvěřitelně levné, jezero krásné, plavání v něm příjemné a batacká kultura pozoruhodná.
Ale jak už to tak s indonéským cestováním bývá, cesta autobusem z Medanu k jezeru Toba opět nebyla příliš příjemná a navíc byla docela nebezpečná, protože "Transsumatranská dálnice", jak je tato okreska Sumatřany hrdě nazývána, je velmi nebezpečným kusem klikatící se silnice, na kterém všichni ze záhadných důvodů jezdí jako naprostí šílenci. Předjíždějí obrovskou rychlostí vstříc blikajícím protijedoucím vozidlům, jedoucím úplně stejně šílenou rychlostí, a uhýbají jim v posledním zlomku vteřiny, mnohdy snad jen decimetry před hrozící srážkou. Magická síla, nutící všechny řidiče hnát se vpřed rychleji než ostatní, je zřejmě silnější než hrozící ohořelé vraky aut, jejichž řidiči neměli štěstí, vystavené všude podél cesty.
V našem autobuse navíc v podstatě všichni pasažéři v jednom kuse kouří indonéské kretekové cigarety, těhotné ženy nevyjímaje, nekouří snad jen dvě děti a my. Když vedle sedící matka zpozorovala Bohunčin zhnusený úšklebek a zacpaný nos, zeptala se nechápavě co se ji stalo. Vysvětlil jsem jí (samozřejmě indonéský, jinak se v těchto končinách nedá domluvit), že se Bohunce nelíbí to kouření, načež se matka rozchechtala na celé kolo a začala se o tento báječný vtip dělit s ostatními, které to zjevně pobavilo úplně stejně. Brzy se fóru halasně směje celý autobus. Zřejmě tady zatím nikoho, kdo by nekouřil, nepotkali.
Po příjezdu k jezeru Toba však nastává kýžená pohodička a relax. Ubytovali jsme se na ostrově Tuk-Tuk, ležícím uprostřed jezera. Přejeli jsme k němu trajektem, který měl na Tuk-Tuku stavět v místním přístavu. Zastávka ovšem trvala asi jen pět vteřin, což bylo tak akorát dost na to, aby jediný vystupující ještě za jízdy přeskočil na pevninu, a my jsme se neozvali, že chceme vystupovat také, protože nás mezitím "bavil" jakýsi nabízeč ubytování. Zastávku jsme tak přejeli. Naštěstí však loď stavěla na požádání kdekoli, a tak jsme si dali zastavit hned těsně vedle přístavu. Je to shodou okolností u velmi luxusně vyhlížejícího komplexu nádherných chatek ve tvaru batackých staveb, a tak chceme hned pelášit jinam, ale jen tak ze zvědavosti jsme nakoukli na recepci na ceník a údivem nám spadla čelist: nejlevnější z chatek stojí naprosto neuvěřitelných 20.000 rupií za noc, což je na naše asi 40 korun. Chatka je nádherná a cena 20 korun za osobu prostě neuvěřitelná. Zůstáváme tedy a užíváme si krásných exteriérů plných palem, pěstěných trávníků a květin a přepychového koupání v jezeře.
Ostrov Tuk-Tuk je zjevně velmi dobře připraven na turisty. Promenáda na břehu jezera, všude samé restaurace a bary, ovšem zvláštní na tom je, že máme pocit, že jsme na celém ostrově téměř jedinými turisty my. Na jídlo po celé tři dny našeho pobytu chodíme na jediné místo: k ibu Ellie, paní, která nás "ulovila" přímo na ulici na "batacké speciality a výborné palačinky" a usmlouvali jsme s ní výborné ceny. Palačinky má vskutku luxusní: obrovské, plněné kousky banánů a ananasu a polité kondenzovaným mlékem. Mňam!
Když jsme zrovna nejedli nebo neodpočívali u vody, pronajali jsme si motorku a objížděli jsme zajímavosti Tuk-Tuku. Jsou to zejména batacké vesnice s fotogenickými domy a dále neuvěřitelně propracované "domy pro mrtvé", čili hrobky. Ty jsou opravdu věrnými zmenšeninami skutečných batackých domů, včetně vyřezávaných barevných ornamentů, některé i několikapatrové, s figurínami rozmístěnými na balkonech a jiných viditelných místech, coby připomínka jejich obyvatel.
Jednou jsme rovněž zašli na tradiční batacké vystoupení - muži a ženy tančili v tradičních krojích v kruhu na náměstí, obklopeném nádhernými batackými domy, okolo živého býka, za doprovodu tradičních hudebních nástrojů. Bohunka si dokonce jedno kolo střihla s nimi - nafasovala tradiční batackou šálu a prováděla spolu s ostatními jednoduché drobné úkroky a úklony do rytmu zvonícího orchestru.
Když se na motorce vracíme z vystoupení zpátky, vidíme náhle na cestě velkou černou ceduli s oranžovým nápisem "RAZIE". Protože už víme, že tímto vtipným nápisem zdejší dopravní policie označuje své zátahy na řidiče, přejel nám mráz po zádech, neboť nejen že nemáme helmy, ale navíc já jako řidič nemám řidičský průkaz. Zdá se však, že tato razie už naštěstí zrovna končí, protože policisté už jsou na odchodu.
Ale zrovna v okamžiku, když okolo nich projíždíme, jeden z nich si nás všiml a z úst se mu vydral výkřik: "Ha!" Namířil na nás ukazováčkem a začal něco divoce gestikulovat. Evidentně mu v očích zacinkala vidina dolarů za libovolnou pokutu, kterou nám jako cizincům mohl napařit. My se však, vedeni pudem sebezáchovy, tváříme jako že jej nevidíme a frčíme si to dále, raději se neotáčeje zpět. Dalších několik minut se obávali, že nasednou do auta nebo na motorku a budou nás pronásledovat, ale drama se samozřejmě nekoná, na takovou akci jsou Indonésani příliš líní.