Jezdíme po Makassaru
aneb jednoduché věci nelze dělat jednoduše
ldots
Začalo to tím, že autobusové nádraží, které jsme našli dle instrukcí v našem papírovém průvodci, tam už nebylo. Prostě tam už nebylo. Člověk vychovaný v Evropě by si myslel, že taková věc jako je autobusové nádraží je poměrně stabilní v prostoru i čase a nemá tendenci se kamkoli stěhovat. V Indonésii tomu tak však není. Autobusová nádraží se zde tu a tam stěhují. Namísto rušného nádraží jsme tedy byli řidičem angkotu vysazeni na okraji velké prázdné asfaltové plochy, v jejímž středu byla bývalá nádražní hala, nyní sloužící coby mešita. Babka s koštětem, zametající schody mešity, se na náš dotaz ohledně autobusového nádraží jen uchechtla a sdělila nám překvapující pravdu o aktuálním umístění nádraží. Tak proto se všichni řidiči, po kterých jsme se dožadovali odvozu na naprosto konkrétní autobusové nádraží v konkrétní čtvrti, tak divně kroutili a cosi složitého nám (marně) indonésky vysvětlovali. Považovali jsme je (jako vždy) za nechápající pitomce, a zatím jsme tentokrát těmi pitomci my.
Nevadí, přečkáme pod střechou u mešity lijavec, který se právě spustil z ocelově šedé oblohy, a pak pojedeme na to správné nádraží. Za hodinu a půl déšť přešel. Další hodinu a půl nám trvalo dojet na autobusové nádraží, koupit jízdenku na večer a vyjednat uložení batohů. Ještě další hodinu nám trval přesun do centra města. Makassar je neuvěřitelně rozlehlý a jet kamkoli trvá nekonečně dlouho. Když zjišťujeme, že se pomalu smráká, je nám jasné, že z plánu na prohlídku města už nic nebude - stihneme se tak tak jen někde navečeřet a budeme se muset vydat na další hodinovou jízdu zpět na autobusové nádraží. Jak skvěle strávené odpoledne!
Přesně podle starého přísloví "Člověk míní, osud mění" (které by se mimochodem mělo změnit na "Člověk míní, Indonésie mění," což by dle mého názoru bylo mnohem trefnější) však ani toto nedopadlo dle našeho očekávání. Na večeři jsme se rozhodli - po dlouhé době zase v civilizovaném městě - dopřát si pizzu. A protože hlad má velké oči (já vím, strach, ale myslím, že hlad je má velké taky, přinejmenším tak jako strach), objednala si Bohunka porci označenou jako "pro 1-2 osoby", a já jedinou větší variantu "pro 4-5 osob". Poté, co nám naše porce přinesli, jsme pochopili, že těmi nápisy byly zřejmě myšleny spíše ceny pizzy, než jejich rozměry. Bohunčina porce se vešla na desertní talířek, moje na standardní talíř. Kdepak velká pizza. Chtěl bych vidět těch 5 lidí, kteří by se z toho najedli, takhle skromní snad nejsou ani ti heloumistři.
Po této drahé večeři, která nás spíše rozladila než potěšila, jsme se už za tmy vydali na cestu zpět na autobusové nádraží. Sedíme si to v zadní části angkotu, potíme se a lapeme doušky svěžího vzduchu přes miniaturní okénka, když tu vtom jsme si všimli, že angkot krouží po nějakých podivně zapadlých temných uličkách, místo aby pokračoval spořádaně po hlavní cestě k nádraží. Záhy zjišťujeme proč. Náš busík veřejné dopravy se během několika minut zázračně změnil v soukromou taxislužbu, která pasažéry rozvážela rovnou až do jejich domovů. Na nás, asi proto že jsme mlčeli, jaksi zapomněli, a nebo na nás prostě nebrali ohled. Zřejmě jsme vypadali, že nikam nespěcháme, což byl ovšem veliký omyl, protože jsme měli čas naprosto přesně vyměřen tak, abychom přijeli na autobusové nádraží 15 minut před odjezdem, což by mělo být tak akorát na to, abychom si vyzvedli batohy, našli náš autobus a nastoupili do něj (některé dálkové autobusy v Indonésii odjíždějí překvapivě včas).
Následovala naše prudká výměna názorů s řidičem (česko-anglicko-indonésky), mávání zakoupenými jízdenkami, poplašné výkřiky o odjíždějícím autobuse a nářek nad tím, kdo nám zaplatí propadlé jízdenky a "ušlé zisky". Řidiči se nás zřejmě natolik zželelo, že sešlápnul plynový pedál až k podlaze, takže jsme se teď klikatými uličkami řítili zcela nerozumnou rychlostí a postavičky lidí i zvířat nořící se ze tmy pár metrů před naším angkotem taktak stačily uskakovat. Ani jej však nenapadlo, že by autobus otočil, nejprve odvezl nás na naše nádraží, které už bylo poměrně blízko, a pak dokončil rozvoz ostatních. Museli jsme nervózně počkat, až vystoupí poslední heloumistr u svého domečku se střechou z vlnitého plechu na okraji města, a teprve potom se s námi angkot otočil a řítil se hazardní rychlostí směrem k nádraží.
Naštěstí se nakonec ukázalo, že nás křik začal dostatečně včas a byl dost hlasitý, takže jsme na autobusové nádraží dorazili v posledních minutách před odjezdem a všechno dobře dopadlo.
Cesta do kraje Tana Toradža byla dlouhá a nepohodlná. Klimatizace mrazila na plně obrátky a my jsme se, zachumlaní do deky a bojující se vtíravým klimatizačním mrazem, marně snažili usnout, zatímco za okny bubnoval déšť a my jsme netušili, že se nám mezitím dole v zavazadlovém prostoru promočily batohy do poslední nitky.
Ale jak jsme měli hned další den zjistit, naše strádání cestou do tohoto podivuhodného kraje tajemných a krvavých pohřebních rituálů nebylo ničím proti tomu, jak ohromující a nádherné zážitky tam na nás čekají.