V letadle se bojím
Sevřelo se mi srdce úzkostí. Letadlo, na jehož technickém stavu závisí naše životy, má "malý technický problém"! Jaká nehoráznost! Žádný technický problém letadla, ve kterém zrovna sedím, se mi rozhodně nezdá malý. Hlas letušky zněl při tomto sdělení klidně, na můj vkus až příliš klidně, jakoby nám sdělovala, jaká je teplota a rosný bod v místě přistání a ne že například nefungují směrové klapky nebo se nevysouvá podvozek. Letadlo odbočilo z odletové dráhy, aby neblokovalo provoz, a roluje dál, zdánlivě bezcílně, po letištní ploše. Šourá si to po asfaltu hlemýždím tempem, jakoby bylo samo smutné ze své poruchy.
Cestující začínají neklidně reptat a rozhlížejí se po letadle, jakoby doufali závadu objevit někde v interiéru kabiny. Okravatěný Číňan sedící na sedadle přede mnou se začal každou chvíli nervózně dívat na hodinky. Několik minut se neděje nic, a pak se ozval z reproduktorů hlas letušky znovu: "Vážení cestující, kapitán právě oznámil, že technický problém byl vyřešen a naše cesta bude dále pokračovat podle plánu. Děkujeme Vám za trpělivost a přejeme příjemný let."
Příjemný let? Dělá si legraci? Naše letadlo mělo technickou závadu, kterou vyřešil neviditelný technik v průběhu pěti minut, během kterých letadlo ani nezastavilo!
Ale ne, nebudu si to malovat příliš černě, zřejmě opravdu o nic nešlo, byla to možná jen malinká porucha signalizační kontrolky na druhém záložním systému, který se za normálních okolností vůbec nepoužívá. Kapitán je přeci určitě člověk na svém místě a ví co dělá. Chlácholivý hlas v mém nitru zní přesvědčivě a racionálně, ale malinká dušička někde uvnitř se svého neklidu nehodlá jen tak vzdát. Jsme předčí v Indonésii, v zemi, kde jsme za třičtvrtě roku našeho působení kompetentního člověka na svém místě ještě nepotkali, a to není příliš povzbudivé.
Cestující se po druhém oznámení letušky viditelně uklidnili a vrátili se zpět ke svým činnostem, dokonce i Číňan přede mnou snížil frekvenci pohledu na hodinky na jednou za minutu.
Letadlo se znovu zastavilo na ranveji a začíná podruhé žhavit motory ke startu. Zavírám oči, svírám Bohunčinu ruku ve své, náš starý zvyk, který pořád ještě dodržujeme při každém startu a přistání letadla, a který nás doposud vždy dokázal uchránit před nejhorším. Start letadla tentokrát nepřerušilo žádné letuščino hlášení a během pěti minut se díváme z výšky na vzdalující se Balikpapan, dopravní tepnu východního Bornea. Vlastně, dívají se možná ostatní cestující, já mám stále zavřené oči a modlím se za pevně utažené šroubky a hladce promaštěné písty našeho letounu, tedy pokud ještě něco takového dnešní letadla mají. Přidávám raději ještě modlitbu za navigační a komunikační systém, kapitánovu bystrou hlavu a pevnou ruku a za dobré počasí a teprve potom se odhodlávám otevřít oči. To už jsme dávno nad mořem a směřujeme k Sulawesi, kde za necelou hodinku bez dalších problémů přistáváme na letišti v Makassaru. Vše proběhlo tak hladce samozřejmě zejména díky tomu, že jsme se s Bohunkou při přistávání opět drželi za ruce. Ale možná taky kvůli tomu, že závada opravdu nebyla příliš vážná a kapitán správně usoudil, že s ní ještě může letět. A nebo protože ji před odletem opravdu nějakým zázračným způsobem stihli opravit. A nebo možná jenom proto, že jsme prostě měli štěstí?
Jak to doopravdy bylo, se asi už nikdy nedozvím. Ale jedno vím jistě: v letadle se bojím.