Orangutani a rafting na Sumatře
A hned na začátku této cesty zažíváme jeden z našich nejlepších cestovatelských zážitků vůbec. Blízká setkání takříkajíc tváří v tvář s oranžovými králi sumaterské džungle: orangutany.
Cesta k příjemným zážitkům však byla, jak už to tak bývá, vykoupena adekvátně nepříjemnými podmínkami při přesunu. Patrně to tak musí být, aby byla na světě zachována jakási rovnováha.
Z malajského Penangu jsme nejprve absolvovali dramatickou šestihodinovou cestu trajektem do Medanu na Sumatře, během níž způsobily vzdouvající se vlny nevolnost většině cestujících, nás nevyjímaje, přičemž slabší jedinci (všechny ženy, děti a značná část mužů) svou nevolnost zhmotňovali do igelitových pytlíků, jimiž byl trajekt předvídavě vybaven.
Následující přesun dvěma městskými angkoty po smradlavém a prašném Medanu si vyžádal dalších několik, opět nepříliš příjemných hodin, takže po příjezdu na autobusové nádraží až okolo šesté hodiny večer jsme byli ujištěni okolo se povalujícími heloumistry, že poslední autobus do indonéského orangutaniho ráje Bukit Lawang před malou chvílí odjel. Jsme tedy nuceni v tomto hlučném, horkém a neinspirujícím městě zůstat přes noc, abychom následující ráno po návratu na příslušné autobusové nádraží byli prozměnu informováni, že autobus do Bukit Lawang odsud stejně nejede. Ať žije Indonésie.
Vzápětí nás, nechápající, kdosi posadil do úplně jiného autobusu s uklidňujícími slovy, kterým sice nerozumíme, ale naštěstí v neštěstí nás tento autobus po objetí několika klikatých uliček za nádražím vysadil na nijak neoznačeném místě na ulici, kde už k našemu překvapení čeká busík s nápisem naší cílové destinace. Tím však trable s dopravou zdaleka nekončí. Ba naopak, ty "nejlepší" začínají v okamžiku, kdy řidič ihned po zařazení jedničky spustil pekelný stroj, kterým kupodivu nebyl motor tohoto starého smradlavého rozpadajícího se autobusu, ale jeho audio soustava, skládající se z rozebraného kazetového přehrávače, z nějž trčí dráty všemi směry a funguje jen jakýmsi zázrakem, a který generuje zvukové efekty, jež nelze popsat slovy. Po dvou hodinách cesty jsme, sedíce těsně za řidičem s hlavou u jediné fungující reprobedny (asi proto tolik hlasité, aby pokryla celý autobus a žádný cestující tak nebyl ošizen o tento jedinečný sluchový zážitek), důrazně požádali řidiče, ať tu hrůzu urychleně vypne, načež se tento pouze zasmál smíchem, ve kterém bylo cosi šíleného, sdělil nám něco o tradiční místní svatbě, a produkce nerušeně pokračovala dále.
Aby radosti nebylo málo, dorazil vzápětí náš pojízdný mučící nástroj do oblasti, která by patrně v kterékoli jiné zemi na světě byla vyhrazena vojenským cvičením coby tankodrom. Ne tak v Indonésii. Zde tvoří zjevně důležitou dopravní tepnu, po níž se pohybují hlemýždí rychlostí spousty obrovských náklaďáků naložených plody olejových palem, jejichž plantáže obklopují cestu kam až oko dohlédne, a neustále troubící autobusy, kličkující mezi obrovitými krátery, zdobícími cestu ve zhruba metrových rozestupech, které se snaží předjet nikam nespěchající náklaďáky. Není divu, že nám cesta ubíhá jako voda do kopce.
Další den ráno v Bukit Lawang, natěšení na zážitky z divoké sumaterské džungle, se vydáváme na ranní krmení orangutanů. S Bukit Lawang se to totiž má tak: je zde přírodovědecké centrum, které je něčím na způsob útulku pro opuštěné orangutany, jehož cílem ovšem není se o orangutany starat do konce jejich dnů, ale naučit je co nejdříve znovu samostatnosti, tak aby mohli být zase vypuštěni do džungle a sami se v ní uživili. Do centra totiž bývají většinou přiváženi orangutaní jedinci, kteří byli odchováni v zajetí a kteří by si tudíž sami v divočině patrně neporadili. V centru jsou nejprve učeni základním dovednostem potřebným k přežití (např. hledání a sběr plodů), později jsou vypuštěni do džungle, ale každý den v určitou hodinu je jim na speciální krmné plošině v džunglí nedaleko základny poskytováno krmení, jehož frekvence a množství je postupně snižováno, takže se orangutan musí stále více snažit hledat si potravu sám.
Protože jsou tito orangutani na styk s lidmi zvyklí a nebojí se jich, je jejich pozorování při tomto pravidelném krmení zážitkem mimořádně zajímavým, protože při něm dochází ke skutečně blízkému kontaktu s těmito krásnými inteligentními zvířaty, a navíc s kulisou opravdové džungle a hezkou iluzí jejich - alespoň částečné - divokosti.
Dorazili jsme pěšky podél řeky na místo, kde měl být vstup na krmení. Avšak ouha! Brána zde sice je, ale na opačném břehu. Řeka je navíc pěkně divoká a most nikde. Na druhém břehu sice je přivázaná loďka, ale nikde ani živáčka. Čekáme tedy, co se bude dít a zda nakonec přijde nějaký ten převozník. Přišel, ale po našem břehu, respektive přišla jich celá skupinka a spolu s nimi i dvě blonďaté turistky v pohorkách. Chlapíci chvilku hulákají směrem k druhému břehu, zřejmě ve snaze probudit tam kohosi, kdo by byl k loďce blíže než my, ale nakonec je jeden z nich nucen svléci se do slipů, skočit do dravých peřejí a pro loďku s nasazením života doplavat. Povedlo se. Převáží nás pak postupně ve skupinách po třech, přičemž jedna z turistek si při nastupování do nebezpečné se houpající loďky, hrůzu v očích, ukopla růžově nalakovaný nehet (pohorky si zula, zřejmě aby v loďce nenavlhly). Hmm, asi to nebudou úplně dobrodružné typy. Jeden z domorodců hbitě přiskočil, rozžvýkal jakýsi list a k blondýnčinu úděsu jí - dříve než stihla cokoliv namítnout - v ústech vytvořenou směs plivl přímo na ránu. Blondýnka jen naprázdno polkla a znechuceně odvrátila oči. Je to statečná dívka.
Když jsme se všichni opět shromáždili na druhém břehu a odevzdali své vstupenky, stali jsme se svědky zajímavé události, pro Indonésii tak velmi charakteristické. Jeden z pracovníků centra zrovna provádí údržbu a prořezává větve, prorůstající příliš daleko nad střechu domu. Aby si ušetřil práci, vybral vychytrale hlavní velkou větev, ze které vyrůstají všechny ostatní, a motorovou pilou ji začal řezat. Strašně se potom diví, že větev s velkým rachotem spadla tam kam musela, to jest přímo dolů, rovnou na střechu domu, která se pod tímto náporem samozřejmě probořila.
Zvesela se smějíce vyrážíme, doprovázeni zasmušilým přírodovědcem - krmičem, nesoucím kbelík plný banánů, směrem do džungle k několik set metrů vzdálené krmné plošině. Ve tváři tohoto přírodovědce-krmiče se zračí vážná důstojnost a nepřístupnost, která nám zřejmě má naznačit, že on není jen nosičem banánů, ale skutečným vědcem, a tato komercializace jeho ušlechtilé snahy se mu v žádném případě nezamlouvá. Přítomnost oranžových lidoopů houpajících se ve větvích nás nenechává na pochybách, že už se blížíme. A skutečně, během chvilky vidíme krmnou plošinu. Je zavěšena mezi stromy pár metrů nad zemí, a okolo už se to hemží malými opičkami - makaky - které dobře vědí co bude následovat a nenechají si ujít tu příležitost přiživit se.
Přírodovědec-krmič přistoupil k plošině a začal do ní bušit klackem, dávaje tak všem oranžovým hladovcům jasný signál: už je to tady! Větve se rozhrnuly a objevil se první jedlík. Je to statný samec, zřejmě už vyššího věku, soudě podle jeho rozvážných pohybů a vrásek ve tváři. Ano, oni opravdu mají tváře! Každý orangutan má své jméno a místní lidé je podle rysů tváře bezpečně rozlišují a oslovují je výhradně jmény, nikdy ne "ten orangutan" či "ta opice". Ne náhodou indonéský výraz "orang utan" v překladu znamená "člověk z lesa", opravdu se k nim chovají jako by to byli lidé. A už se z lesa noří další dvě oranžové postavy a míří si to k hodovišti. Po chvilce prvotního respektu z velkých opic se odvažujeme přiblížit, osmělujeme se více a více, a protože přírodovědec kupodivu nic nenamítá, nakonec jsme hodujícím primátům doslova na dosah ruky. Je to poměrně silný zážitek, dívat se jim zblízka přímo do oči. Copak si asi v tu chvíli myslí?
Krmení brzy končí, makakové dojídají hojné zbytky a my ještě netušíme, že ty nejlepší zážitky mají teprve přijít. Připravujeme se na další akci: treking okolní džunglí. Samotné nás do džungle bohužel nepustí, musíme si povinně platit průvodce, a tak využíváme situaci a domlouváme se s průvodci, kteří jdou doprovázet ony dvě blondýny. Vzhledem k jejich předpokládaným schopnostem co se týče pohybu v divočině to sice neslibuje příliš akční výlet, ale je to v tento okamžik bohužel jediná možnost, jak se do džungle podívat aniž by nás to finančně zruinovalo. Domlouváme dobrou cenu za spoluúčast na jejich treku a vyrážíme do hlubin lesa.
Záhy zjišťujeme, že jsme se v pesimistických odhadech co se týče divokosti treku bohužel nemýlili. Průvodci nás vodí po stezkách-dálnicích vyšlapaných stovkami turistů před námi, které by se daly označit leda jako relaxační stezky pro důchodce, ale rozhodně ne jako treking v džungli. Blondýny stále štěbetají a několikrát potkáváme další skupiny "trekařů", a tak není divu, že nevidíme nikde ani živáčka, když je zde takto přelidněno. Alespoň že nám průvodce občas ukáže orangutany visící kdesi vysoko ve větvích a sděluje nám jejich jména.
Blondýnka s ukopnutým nehtem je tak trochu baculka a během pár minut začíná funět. A funět už nepřestává, a když se výjimečně stezka změní z dálnice ve skutečnou stezku, na které je tu a tam potřeba překračovat kořeny či padlé stromy, zdá se, že je v koncích. Průvodce je naštěstí vždy poruce a hbitě jí asistuje, drží ji za ruku a pomáhá jí balancovat přes překážky. Zda se však, že její možnosti budou velmi brzy vyčerpány.
Zkoušíme si postěžovat průvodci, že za své peníze chceme vidět něco více než jen lesní stezky, ale je to marné, s trekem to už zřejmě lepší nebude. Náhle se však situace rázem mění. Sešli jsme zrovna z lesa dolů k dravé řece a chystáme se na poslední část výletu, kterou by měl být indonéský rafting na svázaných pneumatikách nákladních automobilů. Sedíme na břehu řeky, osvěžujeme se a průvodce chystá raft, když vtom náhle kde se vzala, tu se vzala, nakráčela z lesa přímo k nám orangutaní samice i s miminkem kolem krku. Přimašírovala si to jakoby nic k nám a sedla si na břeh řeky přímo mezi nás, těsně vedle Bohunky.
Rázem máme o zábavu postaráno a zrovna tak i naše fotoaparáty a kamera, které se od toho okamžiku nezastavily. Divadlo, které totiž předvádí malé orangutaňátko, je opravdu kouzelné a blízkost, ze které jej můžeme pozorovat, přímo neuvěřitelná. Nejprve jen tak visí mámě okolo krku a zvědavě si nás prohlíží. Postupně se však osměluje více a více a začíná zkoumat své okolí. Nejprve se mu náramně zalíbily naše svršky, sušicí se na slunci, takže je hnedka popadne a začíná zkoumat zblízka. To mu však průvodce s křikem hned zatrhl, asi aby nám i s věcmi náhle neodešli do džungle. Raději si uklízíme i ostatní věci někam dál z dosahu jeho zvědavých mrňavých oranžových rukou.
Když mu to tedy nevyšlo s našimi oděvy a věcmi, začíná se orangutáně zabývat alespoň prázdnou plechovkou, kterou našlo opodál. A dělá s ní hotové psí kusy. Různě ji převaluje, kouká dovnitř, zkouší z ní pít i když uvnitř nic není, staví si ji na hlavu, a to vše k velké radosti nás diváků a fotografů. Dokonce si někteří z nás s orangutaňátkem i podali ruku a přál bych vám to zažít: ta jemňoučká, malinká růžová ručička opičky, která na vás kouká svýma kulatýma očima. Půlhodinka, kterou jsme strávili v přítomnosti těchto dvou skvělých "lidí z džungle", byla skutečně nezapomenutelným zážitkem, jenž bohaté vynahradil veškeré vynaložené útrapy, které mu předcházely.
Byli bychom tam vydrželi sedět až do večera, když vtom se samice zničeho nic natáhla a chce rukama uchopit Bohunku okolo krku. Snad se jí tak zalíbila či co. Bohunka taktak stačila uhnout a když to zaregistroval průvodce, okamžitě nahlas zařval, takže vyděsil nejen opice, ale i nás. Každopádně účel to splnilo, samice své přátelské gesto vůči Bohunce nedokončila a polekaně o pár kroků ustoupila. Průvodce nám ihned vysvětluje, že její gesto sice asi bylo přátelské, ale i tak mohlo být nebezpečné, protože stisk tohoto lidoopa může být mimořádně silný a může být velmi obtížné se z něj vyprostit.
Po tomto zážitku už se orangutani nadobro vzdálili směrem do džungle a my můžeme nastoupit na housenku ze svázaných pneumatik a vydat se peřejemi zpět do tábora. Tento rafting sice je poměrně zábavný, ale zážitkům z blízkého setkání s volnými orangutany, kteří za námi přišli sami přímo z lesa, se už jen tak něco nevyrovná.