Krvavá lázeň na oslavu mrtvých
Rodiny, žijící mnoho měsíců v jednom domě spolu s nabalzamovanými mrtvolami svých zesnulých příbuzných. Několikadenní pohřební rituály o několika stech hostech, na nichž se mačetou podřízne hrdlo několika obrovským vodním buvolům a ranou nožem do srdce je zabito mnoho desítek prasat.
Vítejte v Tana Toradža, vítejte v jiném světě.
Upozornění: texty a fotografie v této kapitole nejsou vhodné pro děti a pro osoby citlivé na zobrazení krve či zabíjení zvířat
Kraj zvaný Tana Toradža na indonéském ostrově Sulawesi je bezpochyby jedním z nejpodivuhodnějších míst na celé Zeměkouli. Není to ale jen jeho nádhernou zelenou krajinou plnou dech beroucích scenérií. Ani pozoruhodnou architekturou Toradžanů, jejichž dřevěné domky na kůlech se slaměnými střechami ve tvaru sedla, zdobené malbami a dlouhými řadami buvolích rohů před vchodem, jsou zcela nezaměnitelné a specifické. Jsou to hlavně zvyky Toradžanů spojené s pohřbíváním mrtvých, které dělají z návštěvy tohoto kraje zcela ojedinělý a fascinující zážitek, na jaký se nezapomíná.
Sedíme na motorce a následujeme průvodce jedoucího před námi, který nám ukazuje cestu spletí bezejmenných vesniček, v níž bychom sami to správné místo, kde se zrovna koná pohřební rituál, nepochybně nikdy nenašli. Pohřební rituál je v Tana Toradža vždy velkou událostí. Toradžané věří, že mrtví si s sebou na onen svět můžou vzít majetek, zejména v podobě hospodářských zvířat jako je prase nebo vodní buvol, které hrají v jejich životech na tomto světě klíčovou roli. Základem pohřebního rituálu, při kterém je zesnulý vyprovázen z tohoto světa, proto bývá obětování zvířat, jejichž "duše" pak odejdou spolu s pohřbívaným a usnadní mu jeho následující "život" v říši mrtvých.
Jsme na místě. Desítky zaparkovaných motorek, aut, náklaďáků, povozů, trakařů a jiných dopravních prostředků prozrazují, že dnešní oslava nebude z nejmenších. Parkujeme naše motorky a nesměle se vydáváme za průvodcem přes travnatou planinu ke shluku dřevěných domků, odkud se rozléhá hluk rušné zábavy. Netušíme co přesně bude následovat. Pustí nás vůbec rodina zesnulého na takovouto citlivou rodinnou slavnost? Jak nás přijmou? Jak se na nás budou dívat hosté? A budou se dnes obětovat nějaká zvířata? Oslava trvá několik dní a nikdy se neví předem úplně přesně, kdy a kolik zvířat bude obětováno. Vše se rozhoduje až na místě.
Vzduch je prosycen vůní mnoha ohňů. Je to však jiná vůně, než jakou známe od našich letních táboráků či podzimních ohníčků z opadaného listí. Je to vůně hořících listů banánovníku, palmového listí, kokosových skořápek a bambusu. Do ní se mísí zvláštní pach spáleniny, jehož zdroj odhalujeme až po chvíli. Ještě než jsme stihli vkročit na nádvoří mezi domky, zažili jsme první šok. Průvodce řekl: "Podívejte, zrovna zabíjejí prase!" a ukázal na opodál stojící skupinku mužů, kteří se nad čímsi skláněli. Vytahujeme foťák, kameru a jdeme blíže. Pojednou se ozvalo strašlivě zakvílení, při němž nám hrůzou vstávaly vlasy na hlavě a krev tuhla v žilách. Jeden z mužů, kteří se skláněli, jak jsme teď viděli, nad svázaným prasetem, měl v ruce dlouhý nůž, který praseti vrazil mezi žebra těsně za přední nohou. V okamžiku, kdy nůž dorazil k srdci, vydal pašík srdceryvný výkřik. Kdo nikdy neslyšel křičet prase, nemůže pochopit tu spoustu hrůzy, zoufalství a strachu, které jsou v tom táhlém křiku obsaženy. Je to jakoby v tom jediném výkřiku byla ukryta veškerá hrůza a utrpení celého jeho rodu za všechna ta staletí, po která lidé prasata zabíjejí. Jakoby tím hrůzným křikem sděloval světu, že ví, že za chvíli umře, ale že ještě rozhodně umřít nechce.
Rozbušilo se mi srdce. Pašíkův křik nebral konce, zařezával se nám do uší a pronikal až do morku kostí. Podíval jsem se na Bohunku. Bylo na první pohled jasné, jak křik působí na ni. Pobledlá tvář, koutky zkřivené v plačící grimase a oči naplněné slzami. Ani pomyšlení na to, že by probíhající událost zvěčnila na fotografii. Moje kamera sice běží, ale ani mně není dvakrát do smíchu. Pašík stále zoufale křičí, kope nohama do vzduchu a celé tělo se mu svíjí v křečích. Jeho umírání je velmi pomalé. Příliš pomalé pro srdce evropského měšťana, neuvyklého těmto venkovským dramatům. Cítím, jak se mi dělá mdlo, vyschlo mi v krku a pokouší se o mne mrákoty. Kameru nechávám pořád běžet, ale hlavu odvracím a snažím se myslet na něco jiného, aby temnota, která se mi snaží zastřít zrak, nezvítězila a já neupadl do mdlob hned při této první vražedné scenérii.
Když je po několika minutách konečně po všem, moje mdloby ustupují, ale nevolnost stále zůstává. Bohunka statečně skrývá slzy a náš průvodce se tváří, že naše reakce nevidí a vede nás dále do centra dění. Po cestě potkáváme ještě několik dalších skupinek v různém stádiu procesu zabití a zpracování prasete. Teď teprve vidíme, že výjev s probodnutím pašíkova srdce není zdaleka ojedinělý. Naopak je v celém okolí k vidění takřka na každém kroku. Průvodce nám později prozradil, že za jeden den je obvykle zabito i několik desítek prasat. A to se ještě zdaleka nejedná o jednu z největších oslav - tato je svým rozsahem řekněme průměrná.
Mrtvé prase se na místě nejprve ožehne nad ohněm, aby mu ohořely štětiny. Odtud ten zvláštní pach, který jsme už před chvílí cítili. Následně se stáhne z kůže, vykuchá a rozporcuje. Žádná z těchto činnosti nám však nepřijde natolik nepříjemná a šokující, jako ten prvotní akt zabití, při kterém prase - jak se zdá - značně trpí, protože smrt není rychlá.
Pomalým, váhavým krokem, jen pozvolna vstřebávajíc úvodní šok, jsme došli až na nádvoří mezi tradiční toradžské domky, kde se to už hemží lidmi. Mezi domky byly vytvořeny speciálně pro tuto oslavu přístřešky, pod kterými sedí podle našeho odhadu na 200 lidí. Průvodce nám prozrazuje, že to jsou všechno příbuzní, příbuzní příbuzných a blízcí známí zesnulého. Každá skupinka s sebou přinesla jako dar buďto buvola, a nebo alespoň několik prasat. Rodina, pořádající oslavu, si každý z darů pečlivě zapisuje, aby se mohla dárcům v budoucnosti na případné jejich pohřební oslavě revanšovat "zpětným darem". Tak proto jsou chudí vesničané schopni dát dohromady na jednu oslavu takové bohatství!
Na čestném místě pod nejvyšším a nejmalebněji zdobeným domem je na speciální konstrukci vystavena rakev ve zvláštním červeném látkovém obalu, ušitém rodinnými příslušníky. Okolo jsou rozložena květinami zdobená přání od jeho přátel a příbuzných. Mrtvý byl na toto místo údajně přenesen první den oslav. Do té doby prodléval ve svém vlastním pokoji uvnitř domu spolu se svou rodinou, která se o něj pečlivě starala, jakoby byl stále naživu, pouze nemocný. Takže mu například každý den někdo nosil čaj a něco k zakousnutí a jednotliví členové rodiny si s ním často chodili popovídat.
Zcela nejbizarnější je na tom však to, jak dlouho zesnulý v této podobě "živého mrtvého" setrvá. To totiž záleží čistě na kupní síle jeho rodiny a její schopnosti uspořádat oslavu, která by byla dostatečně důstojná a hodná odcházející osobnosti. Dostatečný počet prasat totiž sice darují hosté, ale buvoly musí většinou pořídit sami nejbližší příbuzní zesnulého. Takový vodní buvol stojí často více než velmi slušné nové auto, což v mnoha případech reálně znamená, že mrtví jsou těsně po své smrti rodinou nabalzamováni a do doby než jsou pohřbeni (rozuměj než rodina sežene dostatečné množství buvolů) uplyne několik měsíců, někdy i několik let! V našem případě měl tedy nebožtík asi relativní štěstí - rodina jej pohřbívá "jen" čtyři měsíce po smrti.
Průvodce nás vede do jednoho z přístřešků, kde usedáme na zem po bok ostatním a zapadáme tak do místní vřavy. Všímáme si, že nedaleko sedí další dvojice bílých turistů. A to zdaleka není turistická sezóna. Nedaleko nás sedí muž, kterého průvodce označil za hlavu rodiny zesnulého, a kterému proto odevzdáváme karton indonéských kretekovych cigaret, ráno speciálně zakoupených za účelem obdarování hostující rodiny. Je to sice chabý dar ve srovnání s buvolem či prasečí rodinkou, ale muž blahosklonně přikyvuje na znamení naší akceptace. Ukazuje se, že Toradžané jsou překvapivě vstřícní vůči přítomnosti cizinců na jejich pohřebních rituálech. Na každé oslavě se cizinců vyskytuje alespoň několik, přičemž v turistické sezóně bývá toto množství daleko vyšší.
Dva muži po chvilce přistupují k obrovskému plechovému kotli, ve kterém se zřejmě už od rána vařilo maso buvola, zabitého předchozí den, zavěšují jej na bambusovou tyč a nesou doprostřed prostranství. Tam už jsou připraveny ženy s bandaskami vařené rýže a několika hromádkami papírových kornoutů, do nichž odměřují porce pro hosty. Je zhruba poledne a hostina může začít. Hluk se o něco ztišil a je vidět, jak si všichni pochutnávají, až se jim dělají boule za ušima. To vcelku nechápeme, protože maso nevypadá dvakrát lákavě, na mnoha místech z něj ještě trčí štětiny, je plné úlomků kostí, tuku a šlach, a tak jej zdvořile odmítáme a dáváme si jen rýži s vajíčkem, nudlemi a několika kousky zeleniny, které si nabíráme ze společných talířků rozložených hospodyňkami veprostřed každého posezení.
Všímáme si, že muži jídlo vydatně zapíjejí mohutnými loky z vysokých nádob vyrobených z dutých bambusových kmenů. Co v nich bylo, nám zůstalo utajeno, protože až k nám se nádoby nedostaly, ale soudě podle blaženého mlaskání to muselo být něco ostřejšího. Není divu, jestliže věděli, co bude následovat.
Poté, co hostina skončila, vystupuje na provizorní pódium muž - údajně stařešina vesnice - s mikrofonem v ruce a začíná moderovat následující program. Poté, co všechny přítomné pozdravil a dlouze pohovořil (patrně) o zesnulém, následoval výčet (opět jen domněnka) jednotlivých hostů a jejich darů a pak už přichází ta hlavní a nejdůležitější část dnešního dne: obětování buvolů.
O počtu buvolů, kteří budou obětováni v tom kterém dní rozhoduje až daný den po obědě jakási "rada starších". Dnes tedy rozhodla, že budou obětováni čtyři. Nejprve jsou buvoli jeden po druhém předvedeni na nádvoří a moderátor je podrobně komentuje.
A pak přijde na řadu zabíjení. Každý buvol je uprostřed nádvoří uvázán ke kůlu. Někdy jim údajně pro jistotu i svážou nohy, aby ve smrtelném zápase nemohli utéct a srazit okolostojící diváky, ale tentokrát to neudělali. Prostě tam nic netušícího buvola jen tak nechají stát, hladíce ho po hlavě, a pak mu zničeho nic mačetou proseknou hrdlo.
Býk se se zděšeným výkřikem vzepne, rozříznuté hrdlo už nemůže udržet hlavu, která se vyvrací dozadu a tělo se klátí na stranu a padá na zem. Smrt však opět není rychlá. Buvoli, stejně jako předtím prasata, umírají v dlouhé bolestné smrtelné křeči vykrvácením. Krev se z jejich hrdla řine proudem a v obrovské louži se sráží na trávě. Trvá to několik dlouhých, dramatických minut, než z obřího mohutného těla vodního buvola vyprchá život, jeho roh se naposledy křečovitě zaryje do hlíny a tělo naposledy vydechne.
Okolo krouží mračna much. Tolik much pohromadě jsme životě neviděli. Musely tam snad být v tom okamžiku všechny mouchy z celého Sulawesi. Jeden z býků je silnější než ostatní a v okamžiku, kdy ucítí zákeřnou ránu mačetou na svém hrdle a jeho tělo se opět křečovitě vzepne, odmítne to však vzdát a místo aby padl na zem, rozběhne se, hlava visící jen na kůži zátylku zvrácená na stranu, a běží přímo doprostřed chumlu diváků. Životní energie z něj však naštěstí vyprchá už po několika krocích, takže mezi diváky už spíše jen dopadne, než doběhne, ti tak stihnou včas uskočit a nikomu se nic nestalo. Věřím však, že v případě, že by některý z "popravčích" seknul jen malinko méně přesně, mohla by celá scéna dopadnout mnohem hůř.
Jsme z tohoto krutého divadla natolik omráčení, že jen stěží vnímáme okolí. Přesto si všímáme, že ostatní diváci zdaleka nesdílejí náš údiv a naše zděšení, když jeden z buvolů téměř utekl. Ba naopak, jak se zdá, všichni se představením velmi dobře baví, malé děti nevyjímaje, a v okamžiku útěku buvola zní okolo spíše pobavený smích, než překvapení či úlek.
Po zabití všech čtyř buvolů následují na nádvoří skutečná jatka. Muži se na buvoly vrhají a předhánějí se v tom, kdo je rychleji a obratněji stáhne z kůže, vyvrhne vnitřnosti, rozpáře žaludky, naporcuje maso, rozseká žebra, a odsekne z lebky rohy. Získané suroviny se pak dle rozhodnutí stařešiny rozdělí mezi přítomné. Na konci tohoto závodu už na nádvoří zůstávají jen koláče zaschlé krve, zčernalé hejny much a chomáče natrávené trávy, vyvrhnuté z buvolích žaludků.
Dnešní den se nám nesmazatelně vryl do paměti. Byl to rozhodně nejsilnější zážitek z celého našeho cestování po Indonésii a myslím že i nejintenzivnější zážitek z našeho dosavadního cestování vůbec.
Na pohřební rituály v Tana Toradža se opravdu nezapomíná.
