Borneo
Většina cestovatelů sem sice jezdí zejména kvůli jeho džunglím, respektive správněji řečeno deštným pralesům, ale my jsme už byli z předchozích cest dostatečně unaveni trmácením v horkých, dusných podmínkách připomínajících saunu, takže jsme se rozhodli navštívit pouze několik měst na velkých řekách na jihovýchodě Bornea a zamířit na krátkou exkurzi do života Dajaků v oblasti Loksáda.
Život na řece ve velkých městech jako Banjarmasin, Balikpapan či Samarinda, které jsme v tomto pořadí v průběhu jednoho týdne navštívili, je poměrně silným soustem i pro cestovatele, který již viděl chudobu západní Afriky. Nevím, jestli mohu říci, že na nás Borneo celkově zapůsobilo přímo negativně, ale pocity jako je zhnusení a znechucení jsme při procházkách těmito městy každopádně pociťovali až příliš často. Ačkoliv i některé jiné části Indonésie, které jsme již navštívili, se dají označit za velmi chudé (například už samotná Jáva, nejlidnatější indonéský ostrov), Borneo je na tom ještě podstatně hůř a je to na něm vidět.
Ulice města, kromě několika hlavních asfaltových tvořené jen uježděným blátem a štěrkem, jsou neuvěřitelně zaneřáděné odpadky, hemžící se krysy a švábi vám po setmění nedopřejí klidného kroku a špína je úplně všude. Ubytování v dusném tmavém kamrlíku bez okna se špatně fungující vrtulí a plesnivou koupelnou, na té nejšpinavější a nejošklivější ulici všech dob, člověku jistě rovněž na náladě nepřidá.
Avšak špinavé ulice a nepohodlné ubytování by ještě pořád nebyly důvodem k takovému znechucení. Je to teprve život na řece, pro tato města tak charakteristický, který dělá obrázek našeho znechucení úplným. Široká, pomalu tekoucí řeka je pro město vším. Hlavní dopravní tepnou, náměstím, tržištěm, smetištěm, místem pro stavbu obydlí, kostelů, mešit, záchodků i umýváren, a v neposlední řadě zdrojem vody. Většina domů v centru města je postavena na pilířích nad řekou. Mnohé ulice jsou pouhými dřevěnými konstrukcemi, postavenými nad vodou, tisíckrát znovu opravované a slátané novými vrstvami prken, které pořád dokola zahnívají vlivem neustálého kontaktu s vodou z řeky.
Procházíte-li takovými ulicemi, musíte dávat bedlivý pozor, abyste neopravenou dírou v chodníku nepropadli někam do hlubin hnusné kalné břečky tekoucí pod vašima nohama, kde byste mezi hromadami hnijících odpadků, lidských výkalů a těly mrtvých krys nalezli nejspíše jistou záhubu. Nejste totiž nepochybně tak neuvěřitelně odolní jako místní lidé, kteří se v této vodě od malička každé ráno koupou, kteří z ní vaří a kteří ji i celý život pijí.
Tlející dřevěné nábřeží vybíhá na mnoha místech dále do středu řeky, kde jsou postavené veřejné umývárny. Ty nejsou ničím jiným než jen schody do vody, na nichž se všichni vodou z řeky polévají připravenými nádobkami, mydlí se a znovu se jí oplachují. Občas se vody i napijí, nedbaje toho, že pouhých pár metrů od nich stojí stavba obdobná, leč přeci poněkud jiná - veřejné záchodky - kde je tatáž voda v řece používána k úplně jiným účelům. Těsné sousedství spousty říčních záchodků a umýváren sloužících desetitisícům obyvatel města, tuny odpadků denně vyhazované do řeky a warungy a jídelny, které tutéž říční kalnou hnědou vodu plnou neřádu používají kromě mytí nádobí i k vaření - tato pro Evropana těžko představitelná vize je něčím, co nás skutečně maximálně znechutilo.
Měli jsme pak poměrně velké problémy na ubytovně, když jsme zjistili, že voda tekoucí ze sprchy má podobně hnědou barvu jako ta v řece a nevyřčená otázka "odkud ta voda asi pochází?" visí nad našimi hlavami jako Damoklův meč po celý týden našeho pobytu ve třech velkých městech Bornea.
Pozitivním rysem oproti zbytku Indonésie se zdá být činorodá aktivita, která na nás zejména v Banjarmasinu čiší že všech koutů. Pořád někde někdo něco nakládá, převáží či přeskupuje. Je znát, že tato říční města žijí z obchodu.
Jednoho dne jsme se vypravili pronajatou loďkou do hodinu vzdálené vesničky shlédnout zdejší plovoucí trh (Pasar Kuin), který měl dle našeho papírového průvodce být údajně jedním z nejhezčích v Jihovýchodní Asii. Toto prvenství nemůžeme potvrdit ani vyvrátit, protože zatím nemáme možnost srovnání, ale hrstka loděk, převážejících melouny, kokosy, ananasy, pytle s moukou, a pár dalších komodit, a pár babek, toto zboží nakupujících, na nás příliš velkolepě nezapůsobila. Pozitivní dojmy z těchto jinak poměrně fotogenických výjevů obchodování na loďkách byly totiž v našich hlavách znovu zatlačeny do pozadí znechucujícími scénami života na řece, kterých jsme po cestě k plovoucím trhům museli zkonzumovat další příliš silné dávky.
Po prohlídce diamantových dolů v Čempaka, kde dělníci kutají v hlíně na dně vybagrovaných kráterů, či po pás ve vodě prosévají nánosy okolních bahenních jezírek, to vše s vidinou nálezu rychlé cesty k bohatství v podobě cenného diamantu, který zde však naposledy světlo světa spatřil již před drahnými léty, se vydáváme hlouběji do vnitrozemí Bornea do kraje Dajaků. Z Banjarmasinu přejíždíme do Kandanganu, kde se zkušené nenecháme vyvést z míry naháněči na místním autobusovém nádraží, kteří svorně jako jeden muž tvrdí, že dnes už do naší cílové destinace - vesnice Loksádo ležící přímo v srdci kraje Dajaků - žádný spoj nejede, obratem nám nabízeje soukromé taxi za dvacetinásobné ceny. Nedbaje jejich lží nerušeně posedáváme v čekárně a najednou kde se vzal, tu se vzal, autobus směr Loksádo. Tedy, on to ani tak není autobus jako spíše náklaďák se dvěma lavičkami po stranách na korbě, ale do Loksáda nás každopádně zaveze.
Tam na nás čeká další nemilé bornejské překvapení. Nikde žádní pomalovaní domorodci zabalení do leopardí kůže a křepčící okolo ohně před bambusovou chýší (ne že bychom je vážně úplně takto očekávali, ale
ldots). Loksádo, i několik dalších vesnic, které jsme v okolí prošli, jsou zcela obyčejné vesnice, jakých jsou po celé Indonésii stovky. Zděné domky, ledničky, satelity, motorky a nikde ani známka po jakýchkoli dochovaných starobylých domorodých tradicích.
Dokonce i jediný slavný dajacký "longhouse" (dlouhý dům s jedinou velkou místnosti, ve které bydlí celý klan či dokonce celá vesnice), který jsme našli, je jen podívanou pro turisty a způsobem, jak z nich vytáhnout pár rupií za vstupné. Naše zklamání rozhodně nezachránil ani celodenní trek džunglí k jakémusi pofidérnímu vodopádu (Air Terjun), jenž měl do impozantnosti asi tak daleko jako moje ponožky navečer, ani tragikomická fotka několika pašíků rochnících rypáčky v hlíně pod nápisem "Vítejte v Malaris!" (pointa je v tom, že malárie se přenáší komářím bodnutím z prasete na člověka; dle názvu této vesnice a množství pašíků všude okolo se dá tušit, kde tato zákeřná tropická nemoc má kořeny).
Heloumistr faktor v těchto končinách Indonésie dosahuje zcela maximálních hodnot. Neustálé tleskání, pískání, syčení a povykování tisíců okolojdoucích či okololežících heloumistrů nás pomalu přivádí k šílenství a na stokrát denně pokládané otázky kam jdeme a odkud přicházíme začínáme reagovat místy až nepříčetně.
Začala nás rovněž pomalu zmáhat místní strava, o které se nedá říct nic víc než že je mizerná. Hromádka zdrcnuté rýže s mikroskopickým kouskem vyschlého indonéského kuřete, popřípadě kouskem smradlavé ryby plným kostí. Bez soli, bez koření. V lepším případě servírováno na talíři s příborem a troškou sójové omáčky pro zvlhčení vysušeného pokrmu, v horším jen v papírovém pytlíku (vyrobeném třeba z novin), zastudena a vydatně posypané čili. Na snídani, na oběd i na večeři. A to ještě ne vždy takto často - většinou jíme jednou, maximálně dvakrát denně. Na Borneu v podstatě vždy za přítomnosti loudících psů či koček pod nohama, prasat pod stolem a někdy i slepic na stole. O ostatních zúčastněných, byť méně viditelných živočiších raději nemluvě. A na podobu kuchyně a způsob mytí nádobí raději vůbec nemyslet, to by jinak člověk asi zemřel hlady.
Naše bornejské zklamání už nedokázala spravit ani návštěva tradičního dajackého vystoupení, které jsme shlédli prozměnu v jiném koutě ostrova - ve vesnici Pampang nedaleko Semarangu. Nevím jestli to bylo tím třeskutým nočním přesunem do Semarangu v jakési soukromé osobní dodávce, jejíž majitel nás prostě ukecal, že prý s ním bude cesta komfortnější než v klasickém autobuse, načež jsme za celou noc ani oka nezamhouřili, díky stavu vozovky, nepohodlným sedadlům, nedostatku prostoru pro končetiny a na plné pecky řvoucímu technu od večera do rána. A nebo jestli to bylo samotnou ne-kvalitou vystoupení, které se tak trochu jevilo jako vystoupení mentálně postižených dětí předškolního věku, pouze sehrané zdravými dospělými. Každopádně nás tento artefakt dajacké kultury, jeden z mála, na které jsme za celou dobu narazili, příliš neuspokojil, stejně tak jako babička s ušními lalůčky vytáhnutými až po ramena sadou těžkých zlatých náušnic, oblečená do tradičního kroje, která se odkudsi vyloupla po tomto nepovedeném představení a požadovala od každého turisty s fotoaparátem 30 korun za jeden snímek.