Ostrůvky Gilli u Lomboku
další skvělý tropický ráj
My jsme si pro svůj pobyt vybrali Gilli Air, na kterém jsme pak strávili nádherné tři dny lenošením na pláži, šnorchlováním a konzumací vynikajících a levných pokrmů z mořských ryb.
Poté, co naše loďka přirazila k pláži na Gilli Air, vypnula motor a my jsme s batohy přebrodili posledních pár kroků na břeh, rozhostil se báječný klid a pohoda, které už tam zůstaly po celý zbytek pobytu. Vysoké palmy se kývaly v mírném větru, vesničané v dřevěných chýších s palmovými střechami byli klidní a usměvaví, pláž s bílým pískem byla prvotřídní a promenáda podél ní plná stinných posezení, slibujících příjemné a odpočinkové zážitky.
Byli jsme jedinými turisty, kteří loďkou na Gilli Air přijeli (ostatní jeli na party-ostrov Gilli Trawangan) a přestože byl ostrov - jak jsme brzy zjistili - skvěle připraven na velké množství návštěvníků, teď mimo sezónu téměř zel prázdnotou. Služby však přesto fungovaly naprosto skvěle, ba naopak možná ještě lépe než v létě, protože se všichni předháněli v tom, aby ulovili v této době tak vzácného zákazníka. Mohli jsme si tedy za velmi příznivé ceny vybrat z celé řady chatek přímo na pláži. V námi vybrané chatce byly tři postele, evropský záchod dokonce s prkýnkem (nevídáno!), na terase posezení a houpací síť, a opravdová sprcha. Sice z ní tekla mírně slaná voda a proud připomínal spíše rozprašovač na květiny než sprchu (někdy se dokonce zdálo, že že sprchy vychází jen něco jako jemná ranní rosa), ale pořád to byla sprcha.
Každý večer jsme se pak procházeli podél pláže okolo stánků, před kterými byly rozloženy úlovky rybářů z posledního dne a prodávající se předháněli v tom, kdo nám ugriluje větší rybu za nižší cenu. V nabídce byly samozřejmě i jiné pokrmy než ryby (anglicky fish - čti 'fiš'), například kuře (anglicky chicken - čti 'čikn'), ovšem máma to shrnula naprosto jasně a srozumitelné: "Kašlu na čikn, když můžu mít takového fišáka!".
Pravidelně jsme se tak přejídali báječně připravenými rybami v romantickém posezení na břehu moře, bez jediného turisty v dohledu. Pokaždé jsme si vybrali jinou rybu a jedna byla lepší než druhá. Red snapper, big eye, jednou jsme dokonce koupili téměř metrovou a pořádně tlustou barakudu, kterou jsme ve třech nebyli schopni ani dojíst. Stala jen něco okolo 120 korun.
A to šnorchlování! Jedna báseň. Kromě pestrobarevných korálů, spousty modrých mořských hvězdic, několika druhů ježků s dlouhými bodlinami a nespočetného množství ryb, z nichž až oči přecházely, se nám podařilo zahlédnout i daleko vzácnější tvory jako rejnoky, humry či mořské želvy. Máma byla z objevování mořského světa tak nadšená, že i zapomněla na své předchozí obavy z vody, která by ji mohla natéct do středního ucha, a šnorchlovala s námi celé hodiny. 
Po relaxu na Gilli jsme se měli vrátit zpět do Jakarty, kde jsme měli společnou dovolenou zakončit setkáním s tátou a s Jirkou, celí zvědaví na jejich část příběhu a zážitků z Karimunjawy. Z jejich SMS jsme sice věděli, že žijí, ale podrobnosti žádné. Cesta z ostrovů však vůbec nebyla tak idylická jako pobyt tam. Základním problémem bylo sehnat letenku. Hned druhý den pobytu jsme sice oslovili místní agenturu, která naštěstí fungovala i teď mimo sezónu, ale cena za letenku Mataram-Jakarta se nám zdála příliš vysoká (770.000 Rp. na osobu). Kdybychom jen tušili, že letenky budeme nakonec nuceni koupit za cenu ještě daleko vyšší!
Následující den jsme se vypravili na celodenní výlet na Gilli Trawangan, kde jsme doufali nalézt větší množství agentur a tudíž větší šanci sehnat lepší cenu. Neuvědomili jsme si však jednu věc: Ramadán sice skončil už minulý týden, ale obrovské množství Indonésanů si dovolenou ještě o týden protáhlo, což se nyní zákonitě projevilo na ceně letenek směrem do Jakarty, která navíc s blížícím se datem odletu a sílící poptávkou závratně rostla. A jak jsme měli šanci velmi rychle zjistit, rostla doslova každým okamžikem. Během toho dne jsme totiž obešli více než 10 různých prodejců na Trawanganu, kteří vždy někam zavolali aby zjistili okamžitou dostupnost a cenu letenek, a pokaždé jsme dostali jinou odpověď. Někdy nebyly letenky k dispozici vůbec, někdy byly ale za nehoráznou cenu přes 1 milión rupií, přičemž každá další zjištěna částka byla o něco vyšší než ta předchozí. Bylo jasné, že systém funguje skutečně v reálném čase - občas někdo zruší nějakou rezervaci, takže jsou letenky na chvilku dostupné, osem vzhledem k poptávce, která letenky okamžitě vykoupí, cena každou chvíli roste.
Když už jsme byli s vysokou cenou smířeni a dali jednomu z prodejců pokyn ať letenky tedy koupí, sdělil nám tento po dalším telefonátu, že už je pozdě, mezitím je prý už zarezervoval někdo jiný. Celá tato akce netrvala déle než 5 minut. Nakonec jsme se tedy dostali do situace, kdy už letenky nebyly k dispozici vůbec. Naštěstí se nám podařilo z tohoto problému vyváznout tak, že jsme koupili letenky alespoň "po částech" - když nebyly k dispozici místa tři, povedlo se nám koupit alespoň dvě, a jedno zbývající jsme dokoupili dodatečně, naštěstí za jen o málo vyšší cenu. Finální cena jedné letenky tak nakonec dosáhla výše 1.120.000 rupií.
Na tomto místě si neodpustím malou teoretizující vsuvku: tato krásná ukázka čistě tržních principů ve fungování ekonomiky je dle mého názoru jednou z malá věcí, které se dají na indonéské společnosti skutečně obdivovat. Tržní principy zde totiž fungují v daleko více oblastech, než v socialistické Evropské unii, která by se o tržním mechanismu mohla od Indonésie učit. I když to je asi trošku přehnané tvrzení - tržní principy v Indonésii sice fungují ve více oblastech než kdekoli v Evropě, ale asi to není ani tak moc zásluhou vědomě činnosti moudrých Indonésanů (toto slovní spojení mi zní přímo jako protimluv), jako spíše rozlehlostí a zaostalostí země, nad kterou má vláda jen pramalou kontrolu, díky svým omezeným možnostem, způsobeným mimo jiné relativně nízkými rozpočtovými příjmy od nepatrného procenta lidí a firem platících daně (10 miliónů daňových poplatníků versus 250 miliónů obyvatel). Ale to jsme poněkud odbočili.
Při návratu do Jakarty jsme mámu ještě na závěr trochu "potrápili". Odlet z Mataramu totiž byl v 6 hodin ráno, a protože se nám nechtělo odjíždět z "rajských" ostrovů zbytečně brzy, hledat pak s batohem na zádech ubytování v Mataramu, abychom jej pak zase ve tři hodiny ráno bez pořádného spánku opustili a hledali taxi na letiště, rozhodli jsme se pro jiný, byť malinko dobrodružnější postup. Ostrovy Gilli jsme opustili až večer před odletem, abychom se přepravili přímo na letiště, přespali tam a ráno rovnou letěli. %Objevila se sice "drobná" překážka v tom, že loď z Gilli, která měla dle jízdního řadu, vyvěšeného v přístavní budce, odjíždět každý den v 19 hodin, prostě nejela. Údajně proto, že vyvěšeny jízdní rád je už neplatný. Naštěstí bylo možné si v přístavu nějakou loď pronajmout. Sice za desetinásobnou cenu, ale přece. A tak jsme se na letiště nakonec ještě ten večer dostali.
Dobrodružnost tohoto plánu spočívala zejména v onom noclehu na letišti v Mataramu. Dopředu jsme samozřejmě netušili, jak toto letiště vypadá - zda má velkou odletovou halu, kde by se člověk mohl natáhnout a spát, či zda bude otevřené i přes noc. Ani jedno bohužel nebyla pravda. Byli jsme tedy nuceni složit hlavu venku před letištěm, ve stínu za letištní budovou, schovaní za jakousi zídkou. Hned vedle nás byla vyschlá strouha, v níž se celou noc proháněli šustící tvorové, nejspíše krysy, a navíc nám okolo uší bzučela spousta komárů. Máma však naštěstí, snad díky energii načerpané odpočinkem na Gilli, i tuto závěrečnou dávku nepohodlí dobře vstřebala, a tak jsme se nakonec bezpečně dopravili až do Jakarty, kde jsme se úspěšně setkali s druhou částí naší výpravy.
Společná dovolená s našimi a se strýcem Jirkou tedy myslím dopadla dobře a doufám, že na ni všichni budou mít stejně příjemné vzpomínky, jako mám já.