Zapomenutí hrdinové Zeleného kráteru
Hned první z nich - Kawah Ijen (česky Zelený kráter) - naprosto nečekaně předčil naše očekávání. Setkání s tamními muži, kteří v kouřícím kráteru uprostřed sirných výparů těží holýma rukama síru, tryskající přímo z nitra země, je zážitkem jako z jiného světa, který se nám nesmazatelně vryl do paměti.
Po rozloučení s tátou a Jirkou na autobusovém nádraží v Probollingo jsme se přesunuli do Bondowoso, kde jsme se ubytovali v prvním levném hotelu, na který jsme narazili, a který, aniž bychom to předem tušili, byl tím nejkomfortnějším ubytováním, jaké jsme kdy na našich cestách měli. Nádherný hotel s překrásnou zahradou, altánky, jezírky s japonskými kapry a velkým modrým plaveckým bazénem nám tak poskytl tolik potřebný odpočinek po náročném autobusovém cestování po východní Jávě.
Další den jsme vyrazili na Kawah Ijen. Po příjezdu na místo jsme se více než hodinu a půl ploužili ukrutným vedrem do neuvěřitelně prudkého kopce a nadávali na toho, kdo ten hloupý nápad šplhat nahoru dostal (tedy na mně). Všude po cestě jsme viděli na zemi malé úlomky síry. Zřejmě od turistů, nesoucích si seshora své sirné suvenýry. Po příchodu ke kráteru jsme vynaložené námahy ihned litovat přestali.
Tyrkysově zelené jezero na dně kráteru, v němž plavou celé balvany žluté síry, je neuvěřitelně fotogenické a krásné.
Skalnaté svahy kráteru jsou strmé a nepřístupné. Z jednoho místa na břehu jezera stoupá nepřetržitý sloupec hustého sirného kouře, který mění směr podle větru, a při případném vdechnutí hrozí rychlým omámením a udušením. Údajně se takto v minulosti udusil již minimálně jeden turista. A dole u jezera, přímo v místě odkud stoupá sirný dým, těží odvážní indonéští muži síru. Respektive obvykle těžívají, ale zrovna dnes máme bohužel docela smůlu: je totiž svátek Idul Fitri(poslední den Ramadánu), což znamená, že se nikde nepracuje, tudíž neuvidíme ani těžbu síry. Za chvíli se však ukáže, že to není tak úplně pravda.
Nejprve se ovšem s Bohunkou vydáváme na procházku po obvodu kráteru, abychom viděli další zajímavé pohledy na jezero, a možná s trochou štěstí prohlédli i skrz sirný kouř na místo údajně těžby. Máma mezitím čeká na konci přístupové stezky.
Na druhé straně kráteru se nám opravdu otevřely ještě nádhernější pohledy na celou scenérii a dokonce jsme jednou skrze sirný mrak i zahlédli místo těžby síry dole u jezera. Zelo však prázdnotou. Opuštěné koše napůl naložené širou dávaly tušit, jak je vytěžená síra dopravována dál: na ramenech dělníků, bez jakékoliv pomoci techniky, nebo alespoň lan a kladky pro vytažení vytěžené síry na okraj kráteru. Dodnes je mi záhadou, jak se dělníci dostávají ze dna kráteru na jeho okraj po strmém neschůdném svahu skrze mračna valících se smrtících sirných výparů, navíc zatíženi nůší s několika desítkami kilogramů síry!
Po návratu zpět jsme místo mámy nalezli pouze vzkaz: "Už jsem šla dolů - čoudí to!" Nakonec jsme ji však dostihli hned za první zatáčkou a začala nám nadšeně vyprávět, jak se setkala se dvěma muži, kteří (svátek, nesvátek) byli na cestě dolů do kráteru těžit síru. Oblečeni byli do obyčejných roztrhaných špinavých triček, na nohou gumáky, přes ústa šátek a přes rameno přehozené koše na sběr síry. To byla celá jejich výbava pro tuto tvrdou a nebezpečnou práci. Jediným dalším nástrojem, kterým rubali kusy síry ze skály, byly železné tyče, které si nechávali dole u jezera.
Vida, alespoň někdo z nás se tedy setkal s oněmi hrdinskými dělníky, byť to byla máma, která o to původně v podstatě ani moc nestála. Z jejího vyprávění však bylo znát, že ji zážitek docela nadchl. Přeci jen osobní zkušenost je něco jiného než četba článku a vyprávění jiných.
Po chvilce povídání jsme došli na okraj malé osady, která byla zjevně základnou dělníků, vyrážejících do kráteru těžit. Ve vesnici bylo poměrně prázdno, po našem příchodu nás obklopili pouze čtyři muži, kteří zde zjevně bydleli trvale. V chatrčích měli jednoduché tvrdé pryčny na spaní, ohniště na vaření, a tranzistorové rádio na baterky pro ukrácení dlouhých večerů.
Chlapi na nás nejprve tradičně nevěřícně zírali, jako bychom byli duchové ze záhrobí. Všimli jsme si, že některým z nich na obočí zkrystalizovaly kousky síry, které vypadaly jako nějaká žlutá jinovatka. Máma jejich ostych velice rychle odbourala svými vtipnými hláškami, kterým sice dělníci patrně nerozuměli, ale stačily jim k tomu, aby se začali řehtat jako malí kluci. Po chvilce přátelského povídání, kdy ani jedni těm druhým nerozuměli, jsme si od nich koupili za pár drobáků každý několik pořádných kusů síry na památku a už už jsme se chystali k odchodu, když tu jsem za jedním z domků zahlédl povědomé nůše se žlutým obsahem. Byly to dvě nůše, spojené dřevěným topůrkem, které si dělníci naloží na rameno a snášejí v nich vytěženou síru z kráteru do osady, kam už se snad s trochou dobré vůle pro síru dá dojet nějakým dopravním prostředkem. Obě nůše byly naložené sírou tak, že žluté kopečky čněly vysoko přes okraj. Dělníci potvrdili, že takto naložené nůše nosí z kráteru zcela běžně.
Zkusil jsem nůše zvednout a - nemohl jsem uvěřit vlastním očím! Ani jsem s nimi nehnul, jakoby byly přibité! Nechtělo se mi věřit, že by tito křepcí drobní chlapíci byli schopni tak neuvěřitelný náklad vůbec uzvednout, natož pak jej přenést po neschůdném skalnatém svahu kráteru skrz životu nebezpečný sirný mrak až sem do osady. Kdyby mi to jeden z chlapíků neukázal, asi bych tomu neuvěřil. Skutečně však náklad uzvedl, tvářil se přitom jakoby nic a s klidem nám oznámil, že koše dohromady váží asi 80 kg. Nechtěl jsem se nechat zahanbit, a tak jsem si při druhém pokusu dál více záležet a náklad se mi podařilo rovněž zvednout, pochybuji však, že bych s ním byl schopen udělat více než jen několik kroků.
To jsme však ještě netušili, jak hrubě jsme je podcenili! Největší šok na nás totiž teprve čekal. Po cestě zpět s kopce dolů jsme si začali více všímat oněch úlomků síry, které se zdánlivě povalovaly všude okolo. Brzy jsme postřehli, že se vlastně nepovalují "všude", ale pouze na některých místech u okraje cesty. Cesta byla jakýmsi bagrem vyhloubena zhruba půl metru pod úrovní okolního terénu. A na těch místech, kde byly roztroušené úlomky síry, byly zároveň vždy vidět nahoře na okraji okolního terénu dva vyhloubené důlky o průměru asi 40 cm a mezi nimi byl kolmo ve svahu vidět vytlačeny oblouk, jakoby se v tom místě někdo o svah často opíral. A vtom nám to docvaklo: ti muži tu síru nenosí zezdola od jezera přes kráter jen do oné osady nahoře. Oni ji nesou celé tři kilometry na zádech až dolů pod kopec k asfaltové silnici! Bylo to naprosto neuvěřitelné, ale nedalo se to popřít. Ty dva důlky byly vyhloubené neustálým pokládáním těžkých nůší a rýhy mezi nimi byly nepochybně od zad dělníků, když ztěžka dosedali aby nůše na chvíli odložili. Tyto otisky byly vidět v pravidelných intervalech po celé délce cesty až dolů. Nebylo o tom pochyb.
Železná vůle a síla dělníků v Kawah Ijen jsou zcela mimořádně, nadpozemské a vpravdě impozantní.
Cestou zpět od Kawah Ijen k hotelu se nám stala ještě jedna drobná příhoda, která stojí za zmínku. Jeli jsme zrovna po cestě, která připomínala tankodrom, a byla už tma, když nás předjeli mladíci na motorce, jedoucí v té černočerné tmě úplně bez světel. Spolujezdec třímal v ruce kytaru, zřejmě jeli do vedlejší vesnice na nějakou indonéskou obdobu venkovské zábavy. Chvilku jsme se bavili o tom, jak je možné, že v té tmě na cestě plné výmolů nezhavarují, když tu jsme je uviděli znovu. Leželi v trávě u cesty, motorka vyklopená v příkopě, kytara odhozená opodál. Když uviděli naše auto, oba se začali své nehodě hlasitě řehtat. Řehtat se začal i náš řidič. Opět je tomu těžko uvěřit, ale protože jsme podobně situace za dobu našeho pobytu zažili vícekrát, víme že je to opravdu tak: nejčastější reakci Indonésanů na dopravní nehodu bývá - smích.