Indonéský kulturní šok
Ačkoliv jsem se před cestou do Indonésie snažil, seč jsem mohl, abych je teoreticky co nejlépe připravili na úskalí, která na ně zde budou čekat, jednu "drobnost" jsem přeci jen opomněl. A to sice fakt, který zjistili hned v letištní hale, že totiž pro výměnu peněz je potřeba s sebou do Indonésie vzít americké dolary nejen v perfektní kondici, tj. nepřehnuté, nepomačkané a bez ohnutých rožků, ale i co nejnovější. Bankovky z některých starších sérii totiž nejsou v Indonésii vůbec přijímány z obavy před ročníky, ve kterých se ve světě vyskytly větší případy falšování. Samozřejmě, že některé bankovky našich patřily zrovna do oněch nepřijatelných sérii. Mámě tak přišla vniveč jedna stodolarovka a Jirkovi dokonce nevzali vůbec žádnou! Naštěstí byl poblíž bankomat, ze kterého mohl vybrat rupie kartou, marně nadávaje na další nesmyslné indonéské omezení. Tím byla maximální částka, kterou bankomat vydal, a která činila půl miliónu rupií (asi tisíc korun). Kvůli tomuto omezení musel požadovanou částku z bankomatu vybrat na několikrát a tudíž za několikanásobný poplatek. Já bych však řekl, že měl ještě na Indonésii poměrně štěstí - taky tam bankomat nemusel vůbec být, a nebo mohl vydávat ještě daleko méně (viděli jsme i bankomaty, které odmítaly vydat více než 50.000 rupií).
Během cesty z letiště na autobusové nádraží už naši z údivu vůbec nevycházeli. Tradiční indonéské scenérie okolo cesty dokážou "nováčka" snadno připravit o slova:
- desítky, stovky polorozpadlých dřevěných chatrči s plechovými střechami (klasické to obydlí Indonésanů), propojených chaotickou změtí drátů elektrického vedení.
- bosí lidé ve špinavých hadrech, plápolající ohně. Okolo pobíhají děti, kozy, slepice, psi.
- všudypřítomné smetí - plastové pytlíky, láhve, plechovky, staré hadry, kusy pneumatik.
- silnice přeplněné neustále troubícími vehikly neuvěřitelných tvarů a podob, pohybujícími se všemi směry zdánlivě bez jakýchkoli pravidel.
- mezi nimi kličkující povozy tažené býky a vozíky tažené lidmi.
- bambusové chýše se střechami z palmového listí.
- rýžová políčka lemovaná banánovníky a palmami. Vodní býci rochnící se v bahně.
- zemědělci v "rýžových" kuželovitých kloboucích brodící se po kolena ve vodě a sející rýži.
- autobusy, zastavující kdekoliv na ně u cesty někdo zamává. Uvnitř sedí namačkáni pasažéři a zírají na našince úplně stejně jako našinec zírá na to neuvěřitelné okolí. Pytle rýže, krabice ovázané provazy a konve s mlékem leží v uličce mezi sedadly, a na nich sedí další pasažéři.
- mezi tím se proplétá "průvodčí" prodávající jízdenky a opačným směrem se tlačí několik prodavačů, držících své zboží v bednách či kýblech na hlavách a vykřikují svou nabídku. Prodírají se uličkou jeden za druhým a prodávají naprosto identické zboží.
- když z autobusu zmizí prodavači, nastoupí "umělci" a začnou pasažérům "zpříjemňovat" cestu hudbou, zpěvem, nebo vytím. Někdy hrajou na kelímek od jogurtu s provlečenou šňůrkou, ale někdy i na kytaru či bubínek.
To jsou jen útržky toho, co člověk zaznamená při cestě indonéským autobusem.
Není divu, že to naše návštěvníky z Evropy poněkud vzalo. Naši nic neříkali, což je zejména u mámy, která jinak něco říká v podstatě pořád, dost zvláštní. Jirka jenom mumlal: "To je Tibet, to je Tibet!" a když pak jeden muzikant zahrál něco na způsob "Černý muž pod bičem otrokáře žil", začal halekat spolu s ním, a k velkému pobavení všech pasažérů muzikanta hravě přezpíval.