Bali
Bali opravdu stojí za návštěvu.
Zpočátku jsme vůči němu s Bohunkou byli značně skeptičtí. Balijská atrakce číslo jedna, kterou je zcela zkomercializovaný kus pláže s názvem Kuta, nás v žádném případě nelákala. Plážové bary, restaurace, diskotéky, Mc Donaldy a další vymoženosti západní civilizace nám ve srovnání s jinými exotickými místy v Indonésii, které jsme již navštívili, nebo které jsme se teprve navštívit chystali, nepřišly příliš atraktivní.
Ale naštěstí jsme si uvědomili, že pod tenkou skořápkou plytkého plážového života, který zde provozuje většina západních turistů, se skrývá něco daleko hlubšího a nádhernějšího. Bali je kouzelným, ba přímo magickým koutem na Zemi, jehož obyvatelé stále velmi silně uctívají a dodržují starobylé tradice a zvyky a jejich svébytná a tolik zajímavá kultura zůstává téměř nedotčena i přes neutuchající nával turistů z celého světa, nesoucích s sebou silný tlak komerce a plíživě infiltrující západní konzumní ne-kulturu, které se už povedlo zdecimovat a pohltit tolik jiných tradičních kultur.
To jsme však poněkud předběhli. Nejprve jsme se museli na Bali dostat z východního konce Jávy, kde jsme se po návštěvě úchvatného Kawah Ijen já, Bohunka a moje máma nacházeli.
Tu noc se všude ve městě konaly oslavy konce Ramadánu (Idul Fitri), takže jsme se moc nevyspali. Po městě jezdily náklaďáky naložené lidmi, kteří se hlasitě radovali, zpívali, stříleli rachejtle a rozhazovali plnými hrstmi práskací kuličky. Muezzini měli rej a zbožňování Alláha skrze tlampače minaretu neutichlo dříve než o půlnoci, jen aby nás mohla hned v 6 hodin ráno probudit veselá hudba městského rozhlasu, následovaná nabádavým hlasem sdělujícím obyvatelům moudra doby.
Autobusem jsme přejeli do Situbondo, kde nám okamžitě navazoval spoj do Banjuwangi. Díky svátku byly oba autobusy téměř prázdné, což je na Jávě jev zcela nevídaný. Radost z dopravy nám tak zkazil pouze klasický podvodnický trik, kdy nás autobus - neznalé místních poměrů - v Banjuwangi vysadil na autobusovém nádraží, místo aby nás popovezl ještě pět set metrů dál do přístavu, o kterém jsme však nevěděli, že je tak blízko, a tak jsme byli nuceni využít zbytečných služeb místní dopravy za dalších 5000 rupií, což byl samozřejmě účel tohoto triku.
Úzký průliv mezi Jávou a Bali překonával trajekt neuvěřitelné čtyři hodiny, zřejmě proto, aby nás stihl řádně zmasírovat nabízeč, který s mikrofonem u úst celou cestu bavil všech několik set pasažérů nabízením pitomostí typu víceúčelová taška, která se dá použít i jako opasek, jako několik různých druhů pokrývek hlavy (balijská, arabská, židovská, ...), jako šátek na houpání dítěte a jako deset dalších věci, které si už nevybavuji. A heloumistři mu to opravdu baštili a kupovali jednu hloupost za druhou, taškou počínaje.
Už za tmy jsme vystoupili na Bali a po dalších několika hodinách cesty autobusem jsme dorazili do hlavního města Bali, Denpasaru. Tam jsme se zdrželi jen na noc a druhý den hned ráno jsme pokračovali do Ubudu, který je nejznámějším centrem balijské kultury.
Konečně jsme mohli začít objevovat divy Bali. Procházeli jsme uličkami, míjejíce všudypřítomné košíčky s obětinkami, a obdivovali ten zvláštní způsob života Balijců. Nejenže mají téměř všichni na zahradě svůj vlastní hinduistický chrám, zdobený charakteristickými soškami a řezbami nejrůznějších démonů, ale v mnoha případech je tento chrám neoddělitelně propojen s jejich bytem, sloužíc například jako obývací pokoj vybavený gaučem a televizí, a někdy dokonce chrám slouží jako být sám o sobě. V otevřených prostorách chrámu, který nemá žádné stěny a je do něj tudíž vidět ze všech stran, tak může člověk vidět i ledničku, vařič, postel, či pračku a mezi nimi se pohybující obyvatele. Tento zvláštní nedostatek soukromí Balijcům zjevně vůbec nevadí, což je dvojnásob podivné v místech okolo velkých turistických atrakcí jako jsou velké starobylé chrámy, kterými neustále proudí zástupy turistů, z nichž tu a tam některý zabloudí až do ložnice některého ze soukromých chrámů, ježto ty nejsou od prostor veřejných nikterak zřetelně oddděleny ploty či jinými překážkami.
Oba dva večery, které jsme v Ubudu strávili, jsme věnovali návštěvě tanečního vystoupení.
První večer to byl ženský tanec legong, doprovázený cinkajícími zvuky tradičního indonéského orchestru zvaného gamelan. Balijské dívky, pestrobarevně nalíčené a oblečené do třpytivých a bohatě zdobených krojů, předváděly ani ne tak tanec v našem slova smyslu - byly to spíše jen úkroky doplněné občasným cupitáním - jako spíše bohaté mimické představení, v němž prim hrály pohyby prstů, ale zejména očí dívek. Pohyby očí jsou pro celý tanec natolik zásadní, že jsme tanci začali přezdívat "kuliočka". Později jsme se dočetli, že je tomu opravdu tak, oči tvoří jádro celého vystoupení a každé mrknutí má svůj hluboký význam, ovšem pochopitelný pouze pro zasvěceného diváka.
Další večer jsme pak shlédli vystoupení mužů zvané kečak, což už bylo tanci daleko blíže, ovšem tanci navýsost exotickému. Kečak překvapivě není doprovázen žádnou hudbou. Několik desítek mužů, oděných jen do rudého sarongu okolo pasu, vydává celou dobu charakteristický zvuk typu "čak-a-čak", který vytváří velmi rytmické zvukové podbarvení pro divadelní vystoupení, které se koná uprostřed kruhu sedících čák-a-čakujících mužů venku pod širým nebem. Muži zvedají ruce do výšky, třepotajíce dlaněmi, a jejich tváře osvětluje jen tlumené světlo plápolajícího ohně. Rytmická zvuková kulisa, tvořená sborem jejich hlasů, doprovázená občasnými výkřiky či jinými hlasovými projevy, dává celému představení tajemnou, až mystickou atmosféru, při které místy divákovi běhá mráz po zádech.
Rozhodli jsme se pronajmout si dvě motorky a prozkoumat na nich okolní vesničky a jejich zajímavosti. Na jedné motorce jsem měl jet já s Bohunkou, a druhou měla řídit máma. To se ovšem ukázalo náročnější než se původně zdálo, protože máma nikdy předtím na motorce coby řidič neseděla. Motorky byly poměrně moderní a měly plně automatickou převodovku, takže stačilo znát jen plyn a brzdu. Po krátké instruktáží jsme tedy mámu vyslali na zkušební okružní jízdu po cestě před půjčovnou, ovšem záhy jsme pochopili, že to takto nepůjde. Máma se na motorce chvilku potácela, párkrát zmatečně popojela, a když jsme uviděli, že okolojdoucí chodce velmi zaskočilo, když máma místo brzdy používala vyděšený křik, takže ji téměř nestíhali uskakovat z cesty, raději jsme změnili plán a řídila Bohunka. Pro tu to sice byla také premiéra za řídítky, ale podstatně méně nebezpečná pro ni i pro okolní svět. "No podívej se na ni, prdí si na tom jak malý bonbón," komentovala to spokojeně máma, ráda že nervy drásající zážitek pro ni již skončil.
Projeli jsme ulicí plnou řezbářů a navštívili jejich prodejní galerie plné skvostných a náležitě drahých kousků a pokračovali do nedalekých jeskyní Goa Gajah. Tam jsme nalezli pouze nehlubokou dusnou díru vyhloubenou do skály a přeplněnou místními turisty a pachem jejich potu, a tak jsme rychle pokračovali pěšky k nedalekým a dle našeho průvodce údajně pozoruhodným skalním reliéfům Yeh Pulu. Kromě seschlé vesnické babky kořenářky, která nás tam pokropila vodou a vybírala za to peníze, jsme tam však nic moc zajímavého rovněž nenalezli, reliéfy nebyly příliš impozantní a navíc je již značně poznamenal zub času. Daleko zajímavějším se ukázal rozlehlý chrám Samuan Tiga, kde nebylo po turistech ani památky, a tak jsme si mohli v klidu vychutnávat atmosféru duchovna a starých časů. Kazil ji pouze mnich, střežící chrám, který po nás velmi nahlas požadoval "dobrovolný dar" pro chrám a následně velmi nezdvořile nesouhlasil s výší našeho příspěvku, načež jsme zjistili, že falšoval záznamy o darech předchozích návštěvníků (připisoval nuly) a Bohunka jej dokonce přistihla jak náš "dar" hned po našem odchodu stopil do vlastní kapsy.
Navštívili jsme pak ještě několik dalších chrámů a pozorovali tiché a provoněné náboženské obřady Balijců, plné květin a mís s ovocem. Dojeli jsme rovněž do Semarapury, kde jsme navštívili vodní chrám a jeho altány se zdobenými malovanými stropy, a pak po dlouhé cestě lemované scenériemi s rýžovými poli a palmami až k nejvýznamnějšímu balijskému chrámovému komplexu Purah Besakih, a za ním ještě dál až k jezeru Batur, a pak přes velmi příjemný chrám v Tampak Siring zpět do Ubudu.
Viděli jsme za ty čtyři dny strávené v Ubudu a jeho okolí sice nepochybně jen malý zlomek toho, co může Bali svým návštěvníkům nabídnout, ale i tak jsme pochopili, že tento tropický ostrov je skutečným klenotem světového kulturního a přírodního bohatství, a jako na takový na něj budeme velmi rádi vzpomínat, a určitě jej jednoho dne i rádi znovu navštívíme.