Intermezzo v Singapuru
První lekcí bylo hned po příletu hledání ubytování. Nejsme totiž zvyklí dělat jakékoli rezervace a ubytování hledáme vždy až po příjezdu na místo, což ovšem mnohdy znamená nejednu horkou chvilku, když už se zdá, že člověk v temném cizím městě, noc na krku, nebude mít kde hlavu složit a bude snad nocovat někde v čekárně či v horším případě na ulici.
A přesně tak to vypadalo po našem příletu do Singapuru. Po setkání na letišti jsme se vydali do města, dvacetikilové batohy na zádech, hledat ubytování jen podle velmi kusých a navíc zastaralých informací v ofoceném průvodci staršího data. Hned první ubytovna, ke které jsme se s krosnami na zádech a celí propocení doploužili, byla umístěna ve velmi nevábné čtvrti. Zahlédl jsem ten zděšený záblesk v očích rodičů, když jsem - přesně dle mapky v průvodci - zabočil do temného, páchnoucího a velmi podezřele vypadajícího podchodu, kde měla mít vchod. Následovalo zjištění, že ubytovna byla zřejmě již dávno zrušena, a v jejich prostorách, soudě dle ohyzdných ženštin pohybujících se po chodbách, byla založena zcela jiná instituce neseriózního charakteru. Po dvaceti hodinách strávených v letadle to jistě nebyl zrovna optimistický začátek dovolené, ale nedalo se nic dělat, museli jsme vyrazit hledat jinam.
Další dvě ubytovny nám však rovněž na náladě nepřidaly. Byly beznadějně obsazené. To už nám batohy na zádech řádně ztěžkly a rodiče začali litovat, že nám s sebou vzali tolik "zbytečností" jako je bochník čerstvého českého chleba či játrová paštika (kdepak zbytečnosti! Po půl roce stráveném v Indonésii to pro nás byly dary přímo z nebes!). Pochopili jsme, že pokud nechceme rodiče hned na začátku zcela odrovnat a zdecimovat, musíme na to jít jinak. Shodili jsme tedy batohy, rodiče nechali sedět v jakési pouliční restauraci a vydali jsme se, doprovázeni Jirkou, do indické čtvrti, kde mělo být největší množství levných ubytoven umístěných blízko sebe.
A vypadalo to pořád zle. Obešli jsme minimálně deset různých ubytoven, ale všude stejný výsledek: obsazeno. Už jsme byli na cestě zpátky, poprvé v historii našeho cestování rozhodnuti to vzdát a akceptovat ubytování v některém z drahých hotelů. Výše popsaná varianta spaní na ulici je totiž samozřejmě zcela zbytečným strachováním nezkušených cestovatelů. Ubytování lze najít vždy a všude, je to pouze otázka peněz. Nějaké to místo se nakonec vždycky najde. Namátkou jsme tedy cestou zpět vyzkoušeli ještě náhodně se objevivší ubytovnu s lahodně znějícím názvem "Hotel Hawaii" a - světě div se - měli volno! Sice jsme díky několika neomylným známkám rychle poznali, že jde o hotel "hodinový", ale bylo nám to v tu chvíli už opravdu jedno. Cena byla přijatelná, pokoje měly sprchu a klimatizaci, a tak nebylo o čem přemýšlet.
V hotelu Hawaii jsme zůstali i po zbývající dvě noci. Další pobyt v Singapuru se pak již nesl ve znamení objevování turistických atrakcí: socha chrlícího Merlina, symbol Singapuru; mrakodrapy a koloniální architektura; čínské chrámy s podmanivou atmosférou plné vonných tyčinek a modlících se Číňanů.
Zažili jsme přitom několik pozoruhodných záchodových příhod. Nejprve se tátovi stala příhoda se zapomenutou kšiltovkou.
Více než půl hodiny uplynulo od okamžiku, kdy nám táta s vypoulenýma očima naléhavým hlasem oznámil, že musí nutně na záchod a odkráčel směrem k Mc Donaldovi, vzdálenému dva bloky od místa, kde jsme pak na něj čekali. Z obavy o něj jsme již měli vytvořenu celou řadu teorii, proč se tak dlouho nevrací, v čele s domněnkou, že zabloudil. Zejména máma byla celá jako na trní.
Nejrozumnější se však stále jevilo čekat na místě, než aby nás začalo bloudit ještě více, a tak jsme trpělivě čekali. Táta se nakonec objevil, celý zpocený, a už z dálky na nás volal: "To byste nevěřili, co se mi stalo!" A začal nám vyprávět příhodu o tom, jak na záchodě zapomněl kšiltovku, a když se pro ni po pár minutách vrátil, "jeho" záchod byl zamčený, avšak nikdo na jeho volání zevnitř nereagoval. Když se pak pode dveřmi podíval dovnitř, zjistil, že tam skutečně nikdo není, ale jeho kšiltovka tam pořád je. Dveře záchodku se zřejmě nějakým záhadným způsobem samy zaklaply. Táta chvíli dumal, jak z té šlamastyky ven, když si vzpomněl, že před záchody viděl uklízeče s mopem. Vyběhl tedy na chodbu, popadl mop vyděšeného a nechápajícího uklízeče, a začal jim seshora naslepo zkoušet odklopit zaseknutou západku. Po několika minutách se mu to skutečně podařilo a s čepicí v ruce vítězoslavně běžel až k naší strachující se skupince.
Následující ráno jsem prozměnu já zažil obtěžování na záchodcích hotelu Hawaii, kdy mi dvě místní pracovnice nabízely své služby, což však byla pouhá epizoda ve srovnání s tím, co se nám stalo později ten den při odpočinku na veřejné toaletě v parku nad městem. 
V parku jsme doufali, řídíce se pokyny v průvodci, nalézt slibované výhledy na město, leč marně. Výhledy byly dávno zarostlé bujnou tropickou vegetací, jakou bychom v centru velkoměsta nikdy nečekali. Navíc nás zde zaskočilo počasí. Úkryt před tropickým lijákem jsme nalezli v zastřešené budově místních veřejných záchodků, která naštěstí byla - stejně jako všechno v Singapuru - překvapivě čistá, až útulná. Dokonce tak útulná, že máma, zmožená vedrem a oslabená hladem díky špatně vybranému obědu (nazvala jej "nudle s kolomazí") neváhala, rozprostřela si na chodbičce pláštěnku a nepřízeň počasí přečkala v náruči Morfeově. Zcela jiný přístup však zvolil Jirka, který nedal zapřít své rozedrané nitro rebela, a teplou tropickou sprchu využil k dokonalé očistě celého těla, pobíhajíc nahý po trávníku a vzývajíc bohy deště ať ještě povolí kohoutky. Ještě že byl park v tu dobu - navzdory své poloze nedaleko centra Singapuru - zcela vylidněný.
Stále na tomtéž záchodku mi, zatímco déšť nepřestával, nějak ze všech těch příhod vyschlo v hrdle, a tak jsem vhodil pár dolarů do nápojového automatu vedle spící mámy. Nápoje jsem se sice nedočkal, zato jsem po několika minutách nadávání a bušení z automatu vymlátil trojnásobek toho, co jsem do něj vhodil.
Večer jsme se po všech těch záchodových příhodách vyrazili pořádně najíst do indické čtvrti. Restaurace, kterou jsme si vybrali, byla už na první pohled velmi příjemná. Byla dokonce tak příjemná, že se táta za bujarého veselí všech přihlížejících nechal vyfotit s hrdým indickým personálem před cedulkou ve zlatem rámečku s nápisem "Nejlepší restaurace roku 2001". První negativní dojmy z cesty jsou dávno minulosti.